Mezi válkami
V době mezi světovými válkami se členové Klubu zasadili o zachování půvabné stavební skupiny při nároží Václavského náměstí a Můstku s historickými domy U Zlatého úlu a U Šalamouna, rezignovaně však museli přihlížet bourání řady jiných historických domů mezi Příkopy a Ovocným trhem pro novostavbu německé banky Union, která však realizována nebyla a proluka byla zastavěna až v nedávné době hřmotnou novostavbou budovy Myslbek. Zachránit se nepodařilo ani palác Thun-Salmů v Jungmannově ulici, ačkoliv bylo zpracováno několik návrhů, jak budovu zapojit do novostavby plánované na tom místě. V souvislosti se stavbou Jiráskova mostu byl v roce 1930 zbořen Dientzenhoferův pavilon na smíchovském.nábřeží (článek: Kateřina Hanzlíková - Dientzenhoferův pavilon na Smíchově a v předchozím roce se staly obětí nové úpravy nábřeží u kostela sv. Petra na Novém Městě dvě cenné budovy renesančních mlýnů, tzv. mlýn Helmův a Freundův.
V souvislosti s proměnou Pražského hradu v sídlo hlavy státu byly prováděny na Hradě četné stavební úpravy bez celkové koncepce. Klub kritizoval toto chaotické počínání, doporučoval svěřit práce jediné tvůrčí osobnosti a navrhl, aby byl hradním architektem jmenován Josip Plečnik. Velký teoretický problém prožíval Klub Za starou Prahu v roce 1924 při řešení otázky propojení staré části katedrály sv. Víta a její dostavby. Diskuse tehdy odrážela střet dvou protichůdných památkářských názorů. Klub Za starou Prahu zcela pod vlivem generace stoupenců Aloise Riegla, jejichž hlavním českým mluvčím byl Zdeněk Wirth, důrazně požadoval ponechání obou částí oddělených. Po řadě desetiletí od tohoto sporu lze konstatovat, že vývoj dal zapravdu spíše protichůdnému a také pak realizovanému stanovisku odpůrců klubovního názoru, jehož záměrem bylo, ve prospěch celkového architektonického i duchovního účinku monumentální hlavní lodi chrámu, její starou i novou část spojit (článek: Josef Hyzler - Dostavba chrámu sv. Víta v konfrontaci se soudobými památkovými teoriemi.
Byly řešeny také další komunikační problémy rostoucího velkoměsta. Dlouhá léta byla například reálná výstavba tzv. petřínské komunikace, která měla zjednodušit problematické spojení centra města a oblastí na severozápadě Prahy (Dejvice, Břevnov a pod.), pro které dosud existovala jen jediná přístupová cesta Chotkovou silnicí. Petřínská komunikace byla nejprve navrhována ve 20. letech ve formě dvou oblouků serpentiny vedoucí vzhůru od Vítězné třídy petřínským svahem a to i s tramvajovou tratí. Později ve 30. letech bylo zvažováno přímé příkřejší spojení s tunelovým výjezdem na Pohořelci popř. na Dlabačově. Klub Za starou Prahu docílil v těsné spolupráci s dalšími organizacemi protestujícími proti hrozící devastaci Petřína, aby byla vypsána veřejná urbanistická soutěž na jiná možná řešení uvedeného komunikačního problému. Z této soutěže vyšel vítězně projekt, jehož spoluautorem byl člen domácí rady Klubu arch. Alois Kubiček, rozpracovávající myšlenku tunelů Letenského a Strahovského. Oba tunely, jak víme, jsou dnes již realizovány.