Jednatelská zpráva 2018

Jednatelská zpráva Klubu za starou Prahu pro rok 2018

Vážené účastnice, vážení účastníci řádné členské schůze,

dovolte mi jednatelskou zprávu zahájit otázkou: má ochrana památek v metropoli začátku 21. století smysl? A v čem tento smysl – v kontextu globalizované informační společnosti – spočívá? Troufám si odhadnout, že většina, možná dokonce drtivá většina z vás o smyslu ochrany památek nepochybuje. Nicméně vývoj posledních let nejen v Praze ukazuje, že i z milovníků a ochránců památek se stala sociální bublina, jejíž hodnoty většina ostatních zcela nesdílí, respektive sdílí s pochybnostmi. Otázka po smyslu ochrany památek v současném městě proto zní velmi naléhavě. Dokonce natolik, že do velké míry definuje výzvy, na které by se Klub měl zaměřit. Naším prvořadým úkolem, myšleno nás jako Klubu Za starou Prahu i obecně památkářské veřejnosti, totiž dnes není pouze upozorňovat na jednotlivé přešlapy a systémová selhání v případě jednotlivých památek. Tou hlavní výzvou je promyslet, obhájit a přesvědčivě vysvětlit důležitost památkové péče nejen pro uchování naší společné historické paměti, ale také pro smysluplný a k životu člověka vstřícný rozvoj měst a krajiny. V této výzvě je velká práce, ale i potenciál.

Ukazuje to jeden z nadějnějších případů loňského roku. V poslední jednatelské zprávě jsme úzkou provázanost ochrany památek a přátelsky nastaveného fungování a rozvoje města demonstrovali na kauze Libeňského mostu. Tehdejší politickou reprezentací města prosazovaná demolice by pro Prahu znamenala zásadní kulturní ztrátu, zároveň ale úzce souvisela s širšími, podobně zásadními tématy – zejména nečitelnou dopravní a investiční politikou města a také jeho neschopností řádně spravovat a udržovat společný majetek: připomeňme, že na špatný stav mostu experti upozorňují nejméně 15 let. I díky těmto souvislostem se za dílo Pavla Janáka a Františka Mencla postavilo široké spektrum občanské společnosti, které z osudu mostu učinilo politické téma. Díky tomu v kauze nastal další zvrat, tentokrát k lepšímu – nové, po volbách sestavené vedení města se za památku postavilo a oznámilo zahájení prací na její rekonstrukci. Těžko říci, jestli nás nečekají další zvraty, které v případě Libeňského mostu nastaly již několikrát. Ale už jen uznání památkových hodnot mostu a ochota vydat se pracnější cestou rekonstrukce znamená oproti dosavadnímu přístupu radikální změnu k lepšímu.

Zda se tato změna týká jen jednoho konkrétního případu, nebo je změnou koncepční, brzy ukáže osud dalších chátrajících mostů, kterým hrozí zánik, ačkoliv mají na rozdíl od libeňské stavby status kulturní památky. Velmi naléhavě se to týká železničního mostu na Smíchově, příhradové ocelové konstrukce ze samého počátku 20. století, která je unikátní památkou svého druhu a mimo jiné také již nedílnou součástí vyšehradského panoramatu. Několik nezávislých posudků došlo k závěru, že most je kvůli zanedbané údržbě v havarijním stavu a navíc z dlouhodobého hlediska nebude vyhovovat kapacitě vnitroměstské železniční dopravy. Vlastník, státní podnik Správa železniční dopravní cesty, proto začal tlačit na zrušení památkové ochrany a demolici mostu. Nicméně nyní je na stole několik variant od transferu stavby po jejím částečném nahrazení kopií. Lze jen doufat, že se v rámci jednání, do kterých zasahuje celá řada aktérů, podaří prosadit takové řešení, které vyhoví potřebám veřejné dopravy a které zároveň bude respektovat nárok na zachování nenahraditelných památkových hodnot.

Jen o trochu méně akutní je situace Hlávkova mostu, dalšího významného díla Pavla Janáka a Františka Mencla, které už dlouho vyžaduje zásadnější opravy. Místo zahájení rekonstrukce však Technická správa komunikací usiluje stejně jako SŽDC o zrušení památkové ochrany a demolici stavby. Situaci navíc nedávno vyhrotil hrozící kolaps novodobých částí mostu v partii na Vltavské a významně s ní souvisí také plány na úpravy předpolí mostu v návaznosti na dlouho připravovanou výstavbu nové čtvrti v Bubnech. Lze jen doufat, že se město poučilo s dosavadních kauz a k opravě této kulturní památky přistoupí zodpovědně a bez pokušení zvolit zdánlivě jednodušší a levnější cestu demolice a novostavby.

Všechny tři „mostní“ kauzy mají společné to, že o neutěšeném stavu památek se ví dlouho a že památková veřejnost k jejich opravě vyzývá už léta. Ukazují také na zásadní systémový problém – demolice památek tu nejsilněji prosazují instituce vlastněné nebo kontrolované státem a městem. Přestože jsou tedy spravované veřejně a mají hájit veřejný zájm, nejsou schopny reflektovat, že s předmětem jejich činnosti souvisí širší souvislosti a větší spektrum hodnot, než jsou ty ryze technologické a ekonomické. Podobný přístup známe například ve vztahu Českých drah ke svým nádražím a podobných kauz – hrozbou pro naše kulturní dědictví jsou až překvapivě často nikoliv soukromí investoři, nýbrž podniky a instituce vzniklé proto, aby společně sdílené hodnoty chránily a rozvíjely. Na těchto případech je dále možné ilustrovat jeden z principů, který z ochrany památek tvoří důležitý nástroj pro zdravý rozvoj města – památková péče totiž často přichází s kritikou záměrů, které se odstupem ukážou jako problematické z celoměstského hlediska. Mezi aktuální taková témata patří zástavba pražského panoramatu, související s živelnou a nepromyšlenou developerskou činností na Pankráci či Žižkově, nebo zdánlivě záslužná revitalizace Václavského náměstí, která byla dlouho úzce propojená s devastační výstavbou dalšího komerčního monocentra uprostřed historického centra – rozpornost zdejších záměrů mimo jiné ilustruje kauza hřmotných ramp pro podzemní garáže, které měly být vybudovány uprostřed plánované pěší zóny.

Patrně vůbec nejdůležitější aktuální kauzou celoměstského významu, je nicméně plán na zástavbu pozemků mezi Masarykovým nádražím a Florencí. Návrh před třemi lety představila společnost Penta, která je zodpovědná za blízkou novostavbu Florentina. Na této stavbě jak developer, tak architekt Jakub Cigler ukázali, že postrádají sebemenší cit pro strukturu a měřítko historického města – Florentinum se stalo jednou z nejkřiklavějších urbanistických a architektonických chyb v Praze 21. století a mimo jiné také mementem selhání aktérů posuzovacího a schvalovacího procesu. Záměr další zástavby připravuje stejný investorsko-projektanstký tandem – byť zaštítěný jménem světoznámé architektky Zahy Hadid – a hrozil proto mít stejné výsledky, z hlediska dalšího rozvoje města zcela fatální. Zhmotnění stávající vize by totiž na desetiletí zablokovalo snahy o proměny magistrály v městský bulvár: komplex se k magistrále obrací jako k dálnici na periferii a tím nadlouho fixuje její stávající neutěšenou a pro město škodlivou podobu. Zatímco první fáze projektu v ulici na Florenci už nemá daleko ke schválení, partie kolem magistrály teprve bude předmětem jednání. Po posledních volbách přitom Penta ztratila bezvýhradnou podporu primátorky Krnáčové a proto existuje šance, že si zde město prosadí promyšlenější a městotvorné řešení, které z dlouhodobého hlediska může být daleko prospěšnější i pro samotného investora.

V tomto případě jde o hojně medializovaný a sledovaný případ, který odborníci i zodpovědné úřady pečlivě sledují. V Praze ale dlouhodobě dochází k zásahům, které mají na budoucí charakter města rovněž zásadní dopad, avšak srovnatelné pozornosti se jim nedostává – především proto, že se projevují v podobě zdánlivě nesouvisejících případů. Asi nejvýznamnějším fenoménem tohoto typu, na který Klub upozorňuje již několik let, je postupující proměna pražských vilových čtvrtí. Ve většině pražských vilových lokalit, včetně těch památkově chráněných, rostou případy spekulativního chátrání a demolic historických domů a jejich nahrazování většími, měřítkově i architektonicky nesourodými objekty. Významnému fenoménu pražských vil, který je spojen nejen s kvalitní architekturou, ale také s urbanisticky stabilním prostředím mimořádně vstřícným k životu, hrozí plošná proměna charakteru směrem k intenzivnějšímu komerčnímu využívání na úkor kulturních hodnot i celkové kvality života. Velmi podobný je osud pražských zámků a usedlostí, a především jejich zahrad, které jsou – tak jako v případě zámku ve Veleslavíně – investory vnímány jako volné parcely. A srovnatelně velkým problémem je mizení nechráněných pozůstatků historických čtvrtí mimo jádro Prahy – pomyslný seznam historicky cenných staveb objekty, které byly za poslední léta zbořeny na Smíchově, v Košířích, Hlubočepech, na Břevnově nebo ve Vršovicích čítá desítky položek. Ve výčtu plošných ztrát pak pochopitelně nemůže chybět poválečná architektura – sérii necitlivých rekonstrukcí a demolic v těchto dnech završuje bourání Transgasu, ke kterému se investor odhodlal i přes protesty odborníků, kulturní veřejnosti a v poslední fázi i navzdory naléhání zástupců města. Pokračuje tak systémové přehlížení významné součásti našeho architektonického dědictví, které je o to více frustrující, že i přes léta trvající debatu se nedaří vyvracet zažité omyly a předsudky – například Transgasu se stále dává nepravdivá nálepka „normalizační architektury“, a to nejen ze strany laické veřejnosti, ale i od některých odborníků. Světlejším momentem v této oblasti tak bylo pouze prohlášení obchodního domu Kotva za kulturní památku – které však přišlo víc než 10 let po podání prvního návrhu.

Osudy vil, usedlostí i poválečné architektury ukazují, že se v Praze stále nedaří prosadit uvažování o památkových hodnotách v širších souvislostech a vzbudit vědomí zodpovědnosti za podstatné vrstvy našeho architektonického dědictví. Že je však otázka památkové péče součástí skutečně zásadního hodnotového sporu ukazují především události celostátní. V loňské jednatelské zprávě jsme upozornili na novelu stavebního zákona, která omezila vstup veřejnosti do územního a stavebního řízení. Nedlouho poté primátorka Krnáčová začala prosazovat návrh na změnu památkového zákona, která by de facto zrušila roli Národního památkového ústavu a veškeré rozhodování o památkách svěřila do rukou obecním úřadům a magistrátům. Tyto snahy na začátku letošního roku vyvrcholily v podobě návrhu nového stavebního zákona, který počítá se zřízením stavebního superúřadu a mimo jiné zásadně oslabuje nejen pravomoci památkové péče nebo ochrany přírody, ale veřejnou kontrolu povolovacího stavebního procesu jako takovou.

Návrh stavebního zákona nese typický rukopis současné vládnoucí garnitury – vezme se reálný problém – neúnosně dlouhé stavební řízení –, a aniž by se vyhodnotily jeho skutečné příčiny, aplikuje se na něj spíše emočně než argumentačně zdůvodněné radikální řešení. Praha podobný princip zažila s návrhem takzvané vládní čtvrti v Letňanech, plánu, který bez rozvahy nad možnými urbanistickými a památkovými souvislostmi počítá s přesunem neurčeného počtu vládních úředníků z centra na periferii Prahy. Pro návrh stavebního zákona přitom stejně jako pro vládní čtvrť platí, že jde o záměr spojený s osobními ambicemi premiéra, který na něj tlačí bez ochoty vést věcnou diskusi – na připomínky k věcnému záměru normy, která má zcela změnit proces výstavby v Česku, tak bylo pouhých patnáct dní. Zákon vznikal natolik netransparentně a je natolik špatně napsaný, že se v odporu vůči němu sjednotili aktéři, mezi kterými jinak panují hluboké spory. V tom je možné spatřit naději, avšak jen pro tuto chvíli. Z dlouhodobého hlediska problém trvá – návrh zákona totiž znamená mimo jiné otevřené zpochybnění (nejen) principů památkové péče, jejího společenského přínosu a smyslu. Obhájit svou roli vůči tomuto tlaku přitom ochrana památek nemůže sama, jde totiž o součást širšího ideového střetu, ve kterém na jedné straně stojí zastánci hodnot postavených na kultuře a budování celospolečenského dialogu a na straně druhé silově prosazovaný ekonomický pragmatismus. Právě z jeho strany zaznívá – nepřímo, ale o to naléhavěji – otázka zmíněná v úvodu, tedy pochybnost o smyslu památkové ochrany. Návrh stavebního zákona i argumenty, kterými je obhajován, totiž vycházejí z principu, že je třeba v prvé řadě rychle stavět a cokoliv tento cíl komplikuje, ať je to ochrana památek a přírody, nebo nároky sousedů a dalších uživatelů veřejného prostoru, je a priori škodlivé.

V návrhu stavebního zákona tak přinesly události minulého roku jeden historický paradox. Zatímco dosud generovalo protipamátková rozhodnutí a opatření hlavní město a na úroveň celostátní se dalo do jisté míry spolehnout jako na pojistku vůči největším excesům, nyní je tomu naopak. V loňském roce totiž proběhly již zmíněné volby, které změnily mocenské uspořádání v Praze. Po radnicích, které památkovou péči a udržitelný rozvoj Prahy buď ignorovaly, nebo vnímaly – tak jako bývalá primátorka – vyloženě nepřátelsky, nastoupila na Praze 1 a na magistrátu garnitura, která po dlouhých letech dává najevo zájem o tato témata a ochotu hledat řešení v dialogu, do kterého bude aktivně zapojená i památková péče. Od komplikovaného režimu koaličního vládnutí a těžkopádného fungování magistrátu nelze čekat v krátké době zázraky, už zvolená rétorika a dosavadní gesta některých představitelů města ale signalizují naději na změnu přístupu. Prahu čeká celá řada zásadních rozhodnutí, mimo jiné například o výsledné podobě Metropolitního plánu, a byla by tragická škoda, kdyby se tato naděje ukázala jako lichá. Lze každopádně říci, že všechny kroky radnice a magistrátu, které povedou k větší přehlednosti, koncepčnosti a otevřenosti při ochraně památek i rozvoji města bude Klub podporovat – stejně jako by takové kroky podporoval u předchozích vedení Prahy, kdyby se jich ovšem alespoň v náznaku dopouštěla.

Politické změny mají tentokrát i důsledky velmi úzce se dotýkající Klubu. V minulé jednatelské zprávě jsme informovali o záměru Prahy 1 nákladně rekonstruovat Juditinu věž, který provázely nejasnosti a také opakovaná neochota komunikovat a šíření nepravd ze strany městské části, respektive bývalého starosty Oldřicha Lomeckého. Jsme proto rádi, že nové vedení Prahy 1 zaujalo vůči Klubu vstřícnější postoj a zahájilo věcná, standardní jednání, která – jak pevně doufáme – povedou k řešení prospěšnému pro budoucnost národní kulturní památky i budoucí činnost Klubu Za starou Prahu v jeho tradičním sídle.

Že vzájemná symbióza Klubu a Juditiny věže je prospěšná nejen pro náš spolek, ale i pro širší veřejnost, ostatně potvrzujé kulturní a přednáškové akce, které zde probíhaly také v loňském roce: ať už šlo o tradiční Pondělky ve věži a Hovory o Praze, koncerty, křty publikací, debaty nebo také samozřejmě činnost unikátního oborového knihkupectví. Hlavní zásluhu na organizaci těchto aktivit mají stejně jako v posledních letech členky Klubu Helga Turková, Eliška Varyšová Podholová a knihkupec pan Jaroslav Navrátil. Informace o všech těchto událostech mohli členové sledovat na webových stránkách Klubu a také na Klubovní vývěsce na Malostranském náměstí, o kterou se již 15 let obětavě stará paní Jana Kelblová.

Klub také usiluje o to, aby věž mohl otevřít badatelům a dalším zájemcům o historii Prahy i nad rámec těchto akcí – v současné době proto mimo jiné probíhá inventarizace knižního a sbírkového fondu, která by měla připravit klubovní sbírky na využití v rámci případné badatelny či jinak pojatého studijního místa.

V minulém roce pokračovalo také vydávání Věstníků Klubu, tentokrát se speciálním číslem věnovaným Juditině věži. Významnou událostí každého klubovního roku je také vyhlášení Ceny za novou stavbu v historickém prostředí: za rok 2018 ji obdrželi Lukáš a Eva Blažkovi z architektonického Studia Ječmen za novostavbu vlastního ateliéru v Olomouci-Chválkovicích.

Rok 2018 přinesl památkové péči nové výzvy, ale i nové naděje. V dobách náhlých změn, kdy krize střídají naděje a naopak, přitom Klub soustavně zůstává stabilní, konzistentní silou, která může čerpat ze zkušenosti více než století nepřerušené činnosti. To stojí víc práce a úsilí, než se na první pohled zdá a než je možné vtěsnat do jedné jednatelské zprávy – úsilí, které zdaleka není jen na bedrech Domácí rady. Děkuji tedy za uplynulý rok vám všem, kteří Klub Za starou Prahu tvoříte, i všem, kteří snahy Klubu podporují, a přeji našemu spolku vše dobré do dalšího roku jeho činnosti.

V Praze, dne 23. 3. 2019

Mgr. Jakub Bachtík

Jednatel Klubu za starou Prahu