Jednatelská zpráva 2019

Jednatelská zpráva Klubu za starou Prahu pro rok 2019

Vážené účastnice, vážení účastníci řádné členské schůze Klubu Za starou Prahu,

následující jednatelská zpráva netypicky pokrývá nikoliv rok, ale hned rok a půl klubovní činnosti. Letošek totiž začal epidemií viru COVID-19, která přinesla v globálním měřítku nečekaně náročné a nečekaně dlouhé výzvy, mezi které patřilo také několikaměsíční ochromení spolkového života. Stávající Domácí rada tedy měla mandát neplánovaně prodloužený o půl roku. Těch několik měsíců navíc ale v práci Domácí rady nebyl čas volný a marný. I když se chod země na několik měsíců v mnoha oblastech v podstatě zastavil, výstavba v Praze včetně plánování a schvalování velkých projektů do velké míry pokračovala. Co se tedy v uplynulém období odehrálo?

V loňské jednatelské zprávě jsme konstatovali, že současná éra před památkovou péči nejen v Praze klade nové výzvy. Nečelíme už jen jednotlivým kauzám a pokusům oslabit nástroje ochrany památek, ale soustavnému a systémovému zpochybňování principů památkové péče jako takové. Částečně to lze spojit s celkovým hodnotovým posunem pod vlajkou stávající politické garnitury, která duchovní hodnoty nepokrytě podřizuje cynickému pragmatismu úzce ekonomických, nebo vyloženě oligarchických zájmů. Zároveň však také nám, představitelům památkové péče, stále chybí klíč, jak ve stávající společenské situaci a tváří tvář výzvám, kterým čelí současná moderní velkoměsta, obhájit roli a smysl ochrany památek. V minulém roce proběhlo několik událostí, které dokládají palčivost této situace, ale mnohdy také její složitost a nejednoznačnost.

Už vloni jsme konstatovali, že největší hrozba pro ochranu památek v Praze tentokrát nemá kořeny v poměrech hlavního města, ale připravuje se na úrovni vlády. Jde o takzvanou rekodifikaci stavebního práva neboli přípravu nového stavebního zákona. Jde o vlajkovou loď reformních snah současné vlády, která je však od začátku připravována podivně – nepředcházela jí žádná reflexe problému nad rámec dokola opakovaného tvrzení, že se v Česku staví příliš pomalu. Věcný záměr zákona pak pro ministerstvo pro místní rozvoj připravila Hospodářská komora, tedy zástupce velkých podnikatelů v developerském a stavebním průmyslu. Všichni ostatní aktéři – ochránci přírody i památek, stavaři a architekti, státní i místní úřady a veřejnost – se k návrhu mohli vyjádřit jen v připomínkovém řízení, které bylo nesmírně krátké, přičemž kritiku ze všech stran zatím autoři zákona neberou v potaz. Připomínky jsou přitom zásadní: principy jako takzvaná fikce souhlasu, omezení role závazných stanovisek, nebo znejasnění role územních regulací hrozí tím, že z procesu povolování staveb se zcela vyřadí věcná a odborná hlediska včetně památkového. Pro stávající garnituru je typické, že reformu chápe především jako zdroj sebeprezentace bez ohledu na reálné dopady a chce ji prosadit hlavně rychle – v tuto chvíli tak vůbec není jasné, jestli stát bude schopen navržené změny vůbec organizačně zvládnout. Čekají nás tedy buď změny k horšímu, nebo úplný chaos, který poměry v českém stavebnictví zcela rozvrátí. Jedinou nadějí zatím zůstává odpor, který norma vzbudila v téměř celém spektru dotčené odborné veřejnosti od architektů, přes ochránce přírody a památek až po zástupce obcí. Jistou úlevu zde paradoxně poskytla i letošní nouzová situace, díky které tlak na rychlé přijetí zákona a s tím související sbírání předvolebních bodů oslabil. Práce na normě ale v zákulisí stále pokračují.

Na případu stavebního zákona se ukazuje rozporuplná povaha současného vztahu k památkové péči. Na jednu stranu se opakovaně potvrzuje, že je úzce provázána s celou řadou dalších veřejných zájmů. V řadě konkrétních případů tak ochrana památek může získat cenné spojence z dalších oblastí odborné i široké veřejnosti. Na druhou stranu je ale patrné, že důraz na ochranu kulturního dědictví sám o sobě již dnes málokoho osloví a v praxi téměř nic nezmůže. Zapomněli jsme, že památková péče je civilizační výdobytek, který moderní společnost musela desítky let pracně vybojovávat, a začínáme ji považovat za překonaný relikt předpotopně naivních starých časů. Nutno přitom dodat, že to není pouze problém tlaku zvenčí: ani zástupci oboru situaci často nepomáhají a sdílené předsudky vůči památkám a památkářům a jejich nesrozumitelnosti a nevypočitatelnosti mnohdy bezděčně živí.

Rozpolcenost ve vztahu k vlastnímu kulturnímu dědictví byla v uplynulém čase patrná i na úrovni Prahy. Minulá sezóna přinesla několik významných kauz a na každou zástupci města a odpovědných orgánů reagovali odlišným způsobem – sledovat bylo možné reakce od zcela příkladných, po těžko pochopitelné.

Nejpozitivnějším příkladem je z tohoto hlediska jinak velmi smutná kauza železničního mostu pod Vyšehradem. Tuto mimořádnou technickou a kulturní památku oficiálně chráněnou státem se Správa železnic po desetiletích zanedbávané údržby rozhodla zbořit a nahradit volnou kopií nebo nově navrženým mostem. Je pozoruhodné, že se tento záměr nesetkal s jednoznačným odporem oficiálních míst, přestože demolice kulturní památky je ze zákona vyloučená – místo toho se zcela vážně začaly zvažovat různé varianty náhrady mostu. Pouze díky osobní iniciativě náměstka pro dopravu Adama Scheinherra se podařilo potvrdit, že most je opravitelný, a navrhnout takovou variantu, která umožní plnohodnotné zachování památky i funkční rozšíření zdejšího vlakového provozu. Klub předložený návrh jednoznačně podpořil a přístupu náměstka Scheinherra si jednoznačně cení. Zároveň považuje za zarážející, že toto východisko zatím nenašlo jednoznačnou podporu nejen u konzistentně cynického správce mostu, ale ani u představitelů města a dalších dotčených orgánů včetně památkových.

Tato kauza upozorňuje na dva problémy obecnějšího rázu. Prvním je pokračující eroze pravidel památkové ochrany. V Praze se už dávno stalo normou, že se nerespektují zásady plošné ochrany vymezené pravidly rezervace a zón. V posledních letech nicméně začíná slábnout i ten nejkonkrétnější a nejzávaznější nástroj památkové péče – zákonem přesně definovaný status kulturní památky. Železniční most je už několikátou kauzou v poslední době, u které se oficiálně vyhlášená památková ochrana považuje přinejlepším za drobnou administrativní komplikaci – připomenout lze například osud Zengerovy měnírny na Klárově, která byla hned po vyhlášení památkové ochrany se souhlasem památkových orgánů až na obvodové zdi zdemolována.

Do stejného ranku pak patří také necitlivá přestavba jedné z mála zákonem chráněných památek poválečné architektury, obchodního domu Máj. Nový majitel objektu, firma Amadeus Real, hodlá za přispění části původních autorů radikálně změnit hmotu i plášť stavby, což je ve zjevném rozporu se smyslem i pravidly její památkové ochrany. Přesto byl záměr památkovým odborem pražského magistrátu letos na jaře schválen a jeho postup byl posléze posvěcen i ministerstvem kultury, které podle svého právního výkladu nemá možnost závazná stanoviska z podnětu veřejnosti přezkoumávat

Bohužel, tento přístup, kdy není památková ochrana dodržovaná už ani formálně, prosazují nejen soukromí investoři, ale často je schvalují i veřejné instituce, jako je památkový odbor magistrátu nebo v případě železničního mostu Institut plánování a rozvoje Prahy. Klub Za starou Prahu to považuje za mimořádně alarmující. Tento trend totiž klade velký otazník nad celou řadu případů, kde je právě památková ochrana zárukou šetrného zacházení při přestavbě a adaptaci. V minulém roce se to týkalo například plánovaného prodeje kláštera sv. Gabriela na Smíchově do rukou soukromého investora. Stát pro objekt nenašel využití a přes řadu iniciativ ze strany veřejnosti i městské části trval na prodeji památky do soukromých rukou. Návrh, aby se nový majitel k citlivé rekonstrukci památky zavázal alespoň v kupní smlouvě, přitom úřady odmítly s odkazem na status kulturní památky, který prý ohleduplný přístup garantuje dostatečně. Při vědomí kauz jako je most pod Vyšehradem, měnírna na Klárově nebo obchodní dům Máj je ale zřejmé, že nervozita je zde na místě a že další zacházení s klášterem bude třeba pečlivě sledovat.

Kauza železničního mostu ukazuje ještě jeden obecný problém, na který Klub upozorňuje soustavně už léta ? přístup města k ochraně kulturního dědictví je nekonzistentní a nevyzpytatelný. Neexistují jasné koncepce a zásady, které by město chtělo prosazovat ? respektive pokud existují, tak jen na papíře, v praxi se nedodržují. Ve výsledku je osud mostu a podobných památek odkázán v na soukromou iniciativu jednoho politika nebo jinou shodu okolností. Tento stav při vědomí dosavadního úsilí města dát rozvoji Prahy čitelná pravidla a koncepci nejde považovat než za tristní. Nelze ho ale dávat za vinu pouze zástupcům města a jeho koncepčních orgánů – svou roli hrají letité pražské pořádky a jejich setrvačnost, ale také složitost celé problematiky, kdy do úvah o rozvoji města i do přípravy jednotlivých projektů mluví celá řada aktérů, často velmi hlasitě.

Ostatně ucelenou a transparentní metodiku pro řešení jednotlivých typů památkově sporných situací nemá ani odborná složka památkové péče. Rozpoznat v tomto konglomerátu názorů a zájmů, kdy politici a úřady před zájmy soukromých investorů kapitulovali, a kdy se naopak snaží najít co nejlepší dosažitelný kompromis, nebývá jednoduché. Svou úlohu v tom má nejen špatná komunikace ze strany města, ale i apriorní nedůvěra ze strany odborné a občanské veřejnosti, která může kalit úsudek. Je dobré připomínat, že rolí Klubu je vstupovat do památkových kauz nejen rázně, ale zejména přesně a věcně – jednoznačně upozorňovat na chyby, ale umět také ocenit, pokud město nebo investor postupují zodpovědně. Jinými slovy, Klub by měl být nejen kritikem, ale také spolehlivým spojencem dobrých sil. A především by se měl snažit racionálně a srozumitelně prostor pražské památkové péče zpřehledňovat.

V současnosti je to třeba víc než kdykoliv předtím. Zmatení jazyků, které lze v poslední době v oblasti pražské památkové péče pozorovat, se totiž netýká jen veřejné debaty, ale i ryze odborné a správní stránky památkového rozhodování. Stávající situaci lze charakterizovat jako inflaci expertních a poradních orgánů, které se k památkové péči vyjadřují. Přestože existuje státem oficiálně zřízená odborná organizace památkové péče, funguje v Praze bezpočet rad, komisí a sborů které se k památkové péči v různých fázích vyjadřují. To vše ještě doplňuje stále dobře vzkvétající byznys takzvaných posudkářů, píšících expertní stanoviska investorům na míru. Výsledkem je změť hlasů, která nevede ani k zevrubné diskusi, ani ke kompetentnějšímu rozhodování, ale k pravému opaku – vzniká nepřehledný systém, ve kterém lze pro jakékoliv rozhodnutí najít oporu v názoru nějakého poradního orgánu nebo experta. Charakteristické přitom je, že celý systém postrádá jakoukoliv hierarchii – takže postoj veřejné odborné instituce je v něm na stejné úrovni jako názor najatého posudkáře a za rozhodující z památkového hlediska jsou považována stanoviska zcela odlišně zaměřeného Institutu plánování a rozvoje.

Toto nepřehledné prostředí pochopitelně vede k tomu, že se v něm prosazují nikoliv aktéři se nejlepší vizí, ale ti s nejostřejšími lokty. Zcela konkrétně je třeba zmínit rostoucí iniciativu magistrátního odboru památkové péče, který se, jak je patrné z několika nedávných kauz, pokouší převzít roli odborného a metodického garanta památkové péče; to znamená stanovovat – po odborné stránce zcela nepřijatelné – precedenty pro budoucí rozhodování. V závazném stanovisku ke zmíněnému obchodnímu domu Máj například dochází k závěru, že každá novostavba se v okamžiku svého vzniku stává plnohodnotnou součástí historické zástavby, podle které je možné posuzovat budoucí projekty. Ve stejném stanovisku se také konstatuje, že rozhodnutí povolená magistrátním je třeba považovat za z památkového hlediska apriori správná – tedy že pokud magistrát něco povolí, automaticky z toho vyplývá, že je z památkového hlediska přípustné povolit podobnou věc i příště. Ve stanovisku k zástavbě v okolí Masarykova nádraží se zase dozvídáme, že okolní historická zástavba je různorodá co do stáří i typu architektury a tím pádem nelze dokázat, jestli s ní plánované novostavby budou nebo nebudou v souladu. S nadsázkou by šlo konstatovat, že tu vznikla trojice dogmat – o historické hodnotě novostaveb, o neomylnosti magistrátu a o nepoznatelnosti historické struktury. Tyto zásady jsou pro skutečné znalce historické architektury pochopitelně zcela absurdní, ale památkový odbor je formuluje s plnou vážností a lze očekávat, že na ně bude odkazovat i v dalších kauzách. Jednoznačného oponenta, kterému bude naslouchat veřejnost, a především politická reprezentace, přitom zatím odbor nemá. Nezbývá tedy zatím, než podobné posuny v rozhodování o památkách mapovat a snažit se na ně upozorňovat tak dlouho, dokud se nám nedostane sluchu.

Je k tomu ostatně bezpočet příležitostí, které naši schopnost vyznat se i v nepřehledných kauzách v praxi prověřují. Aktuálně je na stole hned několik významných kauz, ve kterých město i památkové orgány hrají významnou roli, přičemž jejich postoje jsou pokaždé různé.

Asi nejdůležitější z nich je už několik let projednávaný plán na zástavbu pozemků mezi Masarykovým nádražím a Florencí prosazovaný společností Penta. U Florentina, předchozího projektu Penty, se potvrdily obavy, že projekt bude představovat hrubou urbanistickou a architektonickou chybu. Předchozí vedení Prahy přesto stejnému developerovi dalo v podstatě volnou ruku pro zástavbu celého zdejšího rozvojového území. První fáze utopistického projektu propagovaného jménem proslulé Zahy Hadid na jaře tohoto roku získala územní povolení, a to i na základě kladného stanoviska magistrátních památkářů. Město zároveň s Pentou uzavřelo memorandum, ve kterém se zavazuje ke spolupráci na dalších fázích projektu – s nadějí, že se je podaří redukovat, tedy upravit podle dosud platných regulativů. Zatímco první fáze i přes kritiku části odborné veřejnosti prošla jen s kosmetickými změnami, u další už Penta oznámila významné funkční, hmotové i architektonické úpravy. Další fáze projektu ale bude třeba pečlivě schvalovat, protože postoj města je v tomto případě jen těžko čitelný. Na prezentacích představují Penta a IPR projekt jako bezmála společné dílo a také změny druhé fáze začalo město požadovat až po velkém tlaku zvenčí. V proběhlém územním řízení se navíc projevily snahy obejít účastníky z řad veřejnosti, což obavy z budoucnosti okolí Masarykova nádraží ještě více podporuje.

Odlišný je zatím průběh další kauzy s podobnými prvky DNA. Developer Central Group v minulém roce představil projekt na nový rezidenční komplex na Olšanské ulici na Žižkově, jehož ústředním motivem jsou víc než stometrové věže vstupující do hlavního pražského panoramatu. Urbanisticky i architektonicky mimořádně problematický projekt byl údajně vybrán interní architektonickou soutěží, jejíž překvapivou vítězkou se stala další světoznámá architektka Eva Jiřičná. Stejně jako v případě Penty se zde ukazuje nový trend související s rostoucím sebevědomím a finančními možnostmi zdejších developerů, který by se dal s nadsázkou charakterizovat jako používání volavky. Kontroverzní projekt se zaštítí jménem slavné tvůrčí osobnosti, která dodá nejen návrh, ale především propůjčí záměru pozitivní obraz. V případě Evy Jiřičné, šarmantní a úctyhodné dámy, sázka vyšla téměř stoprocentně a široká veřejnost byla žižkovskými věžemi okouzlena. V tomto případě však naštěstí rozumně zasáhlo město, které se od projektu distancovalo s tím, že developer s nikým neprojednával urbanistické zásady ani jiné podmínky projektu. Záměr ale zdaleka nebyl zamítnut, lze ho naopak považovat spíše za vlaštovku, na kterou budou navazovat nevyzpytatelná jednání o dalších variantách.

Stejný developer se ostatně po koncepční stránce totožný projekt – tedy rezidenční obytné věže vstupující arogantně do panoramatu ? snaží prosadit i jinde. Jde o záměr zvaný Rezidence Park Kavčí hory, u kterého roli volavky sehrává architekt Josef Pleskot. Přestože proti záměru tvrdě protestují místní a jeho koncepce porušuje platné regulace i závazky dané Výboru Světového dědictví, město včetně magistrátního památkového odboru ho podle všeho podporují. Město si v tomto případě zcela nepochopitelně hraje s ohněm ? zástupci UNESCO na začátku letošního roku potvrdili, že navržený projekt je v rozporu se zásadami ochrany Prahy jako světové památky. Ustupování zájmům soukromého investora, který hned u několika projektů ukázal nezájem o urbanistické a památkové hodnoty města, tak může Prahu stát světovou prestiž a pověst.

Právě mise UNESCO, která v Praze v minulém roce proběhla, se stala příležitostí pro souhrnnou reflexi toho, jak si ve vztahu k ochraně památek Praha vede. Klub měl možnost zástupce mise přivítat v Juditině věži a sdělit jim na stávající situaci svůj názor. Protože Klub situaci sleduje podrobně a dlouhodobě, nepřekvapí, že závěry monitorovací zprávy se v podstatě beze zbytku shodují s obavami a námitkami, které náš spolek mnoho let formuluje jak z hlediska jednotlivých kauz, tak obecně z hlediska dodržování principů památkové ochrany. Důležité pro nás tedy především je, jak na zprávu reaguje město nebo památkové orgány v čele s ministerstvem kultury. V oficiálních i neoficiálních reakcích lze zatím bohužel sledovat směs nepochopení nebo bagatelizace problému na jedné straně a vzdorovitosti a chlácholení na straně druhé. Vztah Prahy k UNESCO v tom připomíná současný stav českých politických elit k Evropské unii – chce přijímat prestiž a výhody, ale bez toho, aniž by z toho vyvodila související odpovědnost. Mise UNESCO tak bezděčně potvrdila nejen jednotlivé konkrétní problémy v pražské památkové péči, ale také rozporuplnost a nezřetelnost pražského postoje k celé této problematice.

Je však třeba upozornit na to, že ne všechny kauzy mají jasné viníky a hrdiny, a ne vždy je na výběr z jednoznačně dobrých a jednoznačně špatných řešení. S požadavky na vstřícné fungování města přibývá kauz, kde se památková péče setkává s nároky, které nejde jednoduše shodit ze stolu. Asi nejvýraznějším příkladem z minulého roku je zamýšlená úprava rampy před kostelem Panny Marie Vítězné na Malé Straně pro bezbariérový přístup. Na jedné straně zde stojí nevratná změna jednoho z nejcennějších barokních urbanistických celků vnitřní Prahy. Na straně druhé oprávněný nárok, aby se do kostela a k uctívané sošce jezulátka dostali všichni potřební. Je zřejmé, že ani jedné straně zde nejspíš nepůjde vyhovět zcela a že východiskem bude dlouho hledaný kompromis, z památkového hlediska ne zcela uspokojivý – podobně jako je například aktuální podoba Barrandovských teras, kde vítanou citlivou obnovu funkcionalistické památky vyvažuje doplnění areálu o novostavbu hotelového komplexu.

Méně viditelných, ale podobně nejednoznačných rozhodování přitom v Praze probíhají desítky. Klade to nárok na maximální trpělivost a srozumitelnost při vysvětlování památkového postoje i na pochopení vůči smysluplným ústupkům, které odborná složka památkové péče připustí. Právě v podobně složitých kauzách se buduje vztah k památkové péči jako k důvěryhodné veřejné instituci – a shromažďuje veřejná podpora pro zásadní velké památkové zápasy.

Skutečnost, že v přístupu k ochraně památek se v Praze nedovedeme shodnout ani na tom nejdůležitějším má ještě jeden zásadní důsledek. Kde nejsou vybudované základy, neexistuje prostor na to, řešit podrobnosti – v našem případě konkrétně osudy okrajovějších čtvrtí nebo méně nápadných památek, kterým chybí proslulost a status úřední ochrany. I v minulém roce jsme v Praze mohli sledovat úbytek cenných historických staveb ve vilových i činžovních čtvrtích, památkových zónách a širším okruhu velké Prahy. V klubovním věstníku jsme upozornili na kauzy jako je demolice historického domku na Zvonařce na Vinohradech, údajně nehodou zaviněný zánik hostince U Brabců ve starém Proseku, ilegální vybourávání činžovních domů v okolí Václavského náměstí, nebo plánovanou demolici prvorepublikového areálu SANOPZ. Ani v jednom z těchto případů přitom na místě zbořené památky nemá vzniknout objekt s jednoznačně vyšší hodnotou, architektonickou nebo městotvornou. Je přitom zřejmé, že podobných kauz se po Praze děje mnohonásobně víc a že většinu z nich nezvládáme ani evidovat. Naše hlavní město tak pomalu ztrácí jednu cennou vrstvu historického dědictví, vrstvu obyčejné historie, hmotné paměti, která je na první pohled nenápadná, ale která především, možná dokonce i víc než prvořadé památky, utváří charakter, atmosféru a ducha Prahy jako historického města.

Politické změny mají tentokrát i důsledky velmi úzce se dotýkající Klubu. V minulé jednatelské zprávě jsme informovali o záměru Prahy 1 nákladně rekonstruovat Juditinu věž, který provázely nejasnosti a také opakovaná neochota komunikovat a šíření nepravd ze strany městské části, respektive bývalého starosty Oldřicha Lomeckého. Jsme proto rádi, že po loňských volbách vedení Prahy 1 zaujalo vůči Klubu vstřícnější postoj a zahájilo věcná, standardní jednání, která – jak pevně doufáme – povedou k řešení prospěšnému pro budoucnost národní kulturní památky i budoucí činnost Klubu Za starou Prahu v jeho tradičním sídle.

Tato jednání už mají i první plody, které naznačují, že naděje Klubu vkládané do dalšího setrvání v Juditině věži nejsou zcela liché. Klubu se totiž podařilo do nájmu získat prostory bývalého bytu pana Šmejkala v prvním patře věže. Klub má v úmyslu prostory základně revitalizovat a důstojně zde instalovat svůj cenný archiv včetně badatelny. Pro Klub znamená tato akvizice významné náklady k provozu navíc, nicméně výměnou za to může nejen posílit své sepětí s Juditinou věží, ale také ji zase o něco více otevřít badatelům a dalším zájemcům o historii Prahy. V souvislosti s těmito změnami proto v současné době probíhá inventarizace knižního, archivního a sbírkového fondu, aby byl na zájem badatelů připraven. Kromě toho také pokračuje digitalizace klíčových součástí klubovních sbírek – po digitalizaci historických Věstníků jsou v elektronické podobě k dispozici také zápisy z Domácích rad počínaje rokem 1900.

Že vzájemná symbióza Klubu a Juditiny věže je prospěšná nejen pro náš spolek, ale i pro širší veřejnost, ostatně potvrdily kulturní a přednáškové akce, které zde probíhaly do vynucené pauzy také v uplynulém období: ať už šlo o tradiční Pondělky ve věži, koncerty, křty publikací, debaty nebo také samozřejmě činnost unikátního oborového knihkupectví. Hlavní zásluhu na organizaci těchto aktivit mají stejně jako v posledních letech Eliška Varyšová Podholová a knihkupec pan Jaroslav Navrátil. Mimo Juditinu věž pak pokračoval také cyklus Hovorů o Praze, pod spolehlivou záštitou paní doktorky Helgy Turkové. Informace o všech těchto událostech mohli členové sledovat na webových stránkách Klubu a také na Klubovní vývěsce na Malostranském náměstí, o kterou se již 15 let obětavě stará paní Jana Kelblová.

V uplynulém období pokračovalo také vydávání Věstníků Klubu. Vyšla čísla 3/2018, 1 a 2/2019. Nicméně do současného okamžiku vyšla ještě čísla 3/2019 a dvojčíslo 1–2/2020. Významnou událostí každého klubovního roku je také vyhlášení Ceny Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí. Laureát byl sice ještě před vyhlášením nouzového stavu vybrán, ale samotné vyhlášení muselo být vzhledem k virové situaci na jaře i nyní na podzim odloženo. Vítěz letošního ročníku, Skleněný dům firmy Lasvit v Novém Boru od ateliéru ov-a, tak byl zatím zveřejněn jen na stránkách Věstníku a v architektonické ročence za rok 2019.

Každý rok památkové péči v Praze přináší nové výzvy, úkoly a problémy. Rok uplynulý patřil v tomto smyslu ale k nejnáročnějším za dlouhá léta, protože do naší činnosti zasáhly události, které památkovou péči dalece přesahují. Jsem proto rád, že mohu na závěr konstatovat, že Klub i ve stínu stávající krize nadále naplno žije, funguje a plní svou roli odborného a občanského ochránce pražských památek. Je to možné hlavně proto, že se může opřít o svou stabilní a věrnou členskou základnu – tedy o Vás, kteří zde sedíte.

Děkuji tedy za uplynulý rok vám všem, kteří Klub Za starou Prahu tvoříte, i všem, kteří snahy Klubu podporují, a přeji našemu spolku vše dobré do dalšího roku jeho činnosti.

V Praze, dne 20. 9. 2020

Mgr. Jakub Bachtík

Jednatel Klubu za starou Prahu