Jednatelská zpráva 2023

Jednatelská zpráva Klubu za starou Prahu pro rok 2023

Vážené účastnice, vážení účastníci řádné členské schůze Klubu Za starou Prahu,

Minulý rok byl po všech stránkách náročný, což ještě zvýraznily tragické prosincové události na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které zasáhly mnoho našich přátel a kolegů. Bylo by tedy skvělé, kdybychom letošek mohli zahájit optimistickou bilancí plnou dobrých zpráv. Taková nás ale bohužel nečeká. I v roce 2023 jsme v Praze sledovali celou řadu významných případů, kdy veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví musel ustoupit zájmům jiným, nezřídka daleko méně transparentním.

Některé ze stěžejních kauz uplynulého roku podrobně zachytila i celostátní média. Platí to zejména o osudu železničního mostu v Praze na Výtoni. Chráněnou kulturní památku dovedenou kvůli dlouhodobé neúdržbě do havarijního stavu, chce Správa železnic už delší dobu rozebrat a nahradit novostavbou. V loňském roce jsme upozornili na výsledek výběrového řízení formou soutěžního dialogu, které mělo o definitivním řešení rozhodnout a z něhož vzešel vítězně návrh odstranění mostu a jeho nahrazení betonovou parafrází v současných formách. Výsledek výběrového řízení, který Klub považuje za nezdařilý, se ovšem setkal u širší i velké části odborné veřejnosti se silně negativní odezvou. Realizace záměru proto byla načas odročena a ministerstvo dopravy dalo prostor, aby se prověřila možnost záchrany původní konstrukce. Na jaře proto proběhlo k celé otázce technické kolokvium a debata pokračovala také na stránkách odborného i běžného tisku.

Jednoznačný závěr nicméně diskuse expertů nepřinesla. A nutno zdůraznit, že v případě takto komplikované a složité otázky s mnoha různými perspektivami a proměnnými přinést ani nemohla. Rozhodnutí o budoucnosti mostu je totiž z podstaty věci rozhodnutím politickým – most čistě technicky vzato vzat opravit lze, ale za velkých nákladů a při mnoha kompromisech vůči technickým normám a požadovaným standardům současné železniční dopravy. Pro vynaložení takový nákladů musí být především ochota a politická vůle. Už snaha ministerstva dopravy učinit z celé věci úzce technický expertní problém a stejně tak vyčkávací taktika ministerstva kultury nicméně svědčily o tom, že politická vůle k záchraně mostu chybí. Podle zatím jen neoficiálních informací proto ministr dopravy volí variantu stavby nového mostu s tím, že otevřená snad zůstává možnost transferu památky na jiné místo. Bohužel to celé připomíná taktiku „předstírat diskusi a když opadnou vášně, rozhodnout to stejně po svém“, jakou známe i z dalších památkových kauz. Jednoznačné zklamání přitom vzbuzuje postoj ministerstva kultury, které k celé věci nepřistoupilo jako k otázce politického bránění veřejného zájmu, za který zodpovídá, a hájení prestiže svého rezortu, ale zcela pasivně jako k čistě úřední agendě. Není divu, že ve výsledku zvítězí pragmatičtější zájmy politicky i mediálně asertivnějšího silového sektoru dopravy.

Panorama Prahy se tedy s největší pravděpodobností zásadně promění. Pokud se tak nakonec skutečně stane, je třeba mít na paměti, že památka na Seznamu světového dědictví se mění nikoliv na základě pečlivých úvah a debaty, ale pod tlakem okolností a v důsledku šlendriánu, pragmatismu a neschopnosti státu moderovat veřejné zájmy, za které nese odpovědnost.

Nabízí se úvaha, jestli důvodem, proč rozhodnutí ještě nepadlo oficiálně, není fakt, že zjitřená atmosféra aktuálně provází i jiné významné pražské historické dopravní stavby. První z nich je Libeňský most, další historická spojnice mezi vltavskými břehy dovedená zcela obyčejným zanedbáním péče do havarijního stavu. V závěru minulého roku média přinesla zprávu, že pražští radní se rozhodli most kvůli technickému stavu místo již odsouhlasené rekonstrukce nahradit kopií. Jakkoliv je to ale zpráva vůči unikátnímu dílu Petra Janáka nemilá, může v tomto případě ještě celá situace dopadnout přijatelným kompromisem – pokud by opravdu vznikla kopie po výtvarné stránce maximálně věrná původnímu mostu, zůstaly by alespoň jeho architektonické hodnoty zachovány. Vzhledem k tomu, že most ministerstvo kultury alibisticky odmítlo prohlásit za kulturní památku, a také s ohledem na složení současné pražské garnitury, by takový výsledek znamenal maximum možného a vlastně úspěch.

Daleko větší pozdvižení právem provází kauzu, která nese nápadné množství společných bodů s případem Výtoňského mostu – demolice památky, Správa železnic jako spoluinvestor, problematická forma soutěžního dialogu, pochybnosti nad smysluplností a funkční opodstatněností celého záměru. Jedná se se o projekt revitalizace Hlavního nádraží, který v uplynulých měsících plnil stránky novin. V souvislosti s napojením tramvajové trati se Praha chvályhodně rozhodla zkultivovat prostor před nádražím. Spolu se Správou železnic proto vypsala výběrové řízení nazvané Nový Hlavák na projekt, který měl revitalizovat slavnou nádražní halu ze sedmdesátých let, vyřešit nové využití její střechy, kde je dnes zanedbané parkoviště, a hlavně navrhnout novou podobu a režim parku lidově zvaného Sherwood. Výběrové řízení, jehož zadání výslovně požadovalo rekonstrukci nádražní haly, nicméně překvapivě vyhrál návrh dánského studia Henning Larsen Architects s nechtěně ironickým názvem Šťastný Hlavák, který plánuje venkovní část haly odbourat a nahradit ji gigantickou pergolou z dřevoplastu. Klub Za starou Prahu pochopitelně považuje záměr za zcela nepřijatelný, jak kvůli demolici části nádražní haly a nabubřelé nekontextuálnosti novostavby, tak kvůli celkové koncepční rozpornosti a nevyjasněnosti celého návrhu. Záměr se ovšem potkal se silně odmítavou reakcí i ze strany podstatné části odborné a široké veřejnosti. Jak bývá v podobných případech obvyklé, spor se nakonec vede na úrovni líbí/nelíbí, případně se mylně převádí na konflikt mezi staromilci a progresivisty. Skutečně důležité body celé kauzy je nicméně nutné hledat jinde.

Z památkového hlediska je na celém případu pochopitelně alarmující zcela cynický přístup k památce poválečné architektury – odbavovací hala Hlavního nádraží je doslova ikonickou realizací, spojenou s předními jmény české poválečné architektury, mnohokrát publikovanou a odborníky jednoznačně řazenou do pantheonu nejdůležitějších československých realizací šedesátých až osmdesátých let. Přesto investorské konsorcium a výběrová komise považují za skvělý nápad podstatnou část této stavby zbourat a jsou velice překvapeny silnou odmítavou reakcí odborníků a veřejnosti. Právě autentický údiv obhájců projektu nad tím, že se někdo zastává „normalizační veteše“ ukazuje hloubku příkopu, jaký se v otázce poválečné architektury vytvořil mezi odborníky na jedné straně a investory, politiky a úředníky na straně druhé. Je to už 14 let od demolice obchodního domu Ještěd v Liberci, která se v této věci stala památkovým mementem. Od té doby proběhly desítky výzkumů, vyšly hromady publikací, katalogů, interpretací a syntéz, které zásadně posunuly naše povědomí o historických souvislostech poválečné architektury a jejích hodnotách. Do praxe ochrany památek se to ovšem promítlo jen minimálně. Na stavby vzniklé po roce 1948 se stále díváme ryze ideologicky jako na „totalitní“ a soustavně pracujeme na jejich postupném vymýcení. Pokud skutečně k demolici odbavovací nádražní haly dojde, stane se další položkou na seznamu staveb zničených „z nenávisti“, a bohužel nejspíše položkou nikoliv poslední. Že odpor vůči poválečné architektuře je skutečně systémový a nepolevuje v závěru minulého roku ostatně potvrdil i případ Chemapolu, u kterého ministerstvo odmítlo byť jen zahájit řízení o prohlášení za kulturní památku a vydalo ho tak napospas plánované demolici. Pokud už se navíc nějaká poválečná stavba přeci jen chrání, máme potřebu ji alespoň zesměšnit, jak ukazuje přestavba obchodního domu Máj a jeho plánovaná výzdoba mechanickými motýly z dílny oblíbeného výtvarníka pražských developerů Davida Černého. Můžeme se utěšovat tím, že nenávistný vztah vůči stavbám vzniklým za minulého režimu je záležitostí generační a dřív nebo později převáží doceňující perspektiva. Bohužel ale hrozí, že generace, která je nyní u moci, toho svým následovníkům k docenění mnoho neponechá.

V případě revitalizace Hlavního nádraží se jako mimořádně problematická jeví i celá organizační stránka. Ihned po skončení výběrového řízení se vyrojila řada sporných otázek – řízení nevzalo dostatečně v potaz platnou památkovou ochranu památkové haly ani autorská práva všech tvůrců, nebyl k dispozici řádný stavebně historický průzkum a mnoho otázek panuje i ohledně koncepce celého záměru, kdy je vítězný projekt v rozporu s řadou původně deklarovaných cílů celé relativizace. Připomeňme jen, že mezi investory této přemrštěné a nákladné vize figuruje Správa železnic, které je zatěžko věnovat energii technicky náročné a údajně příliš drahé rekonstrukci Výtoňského mostu. V jádru těchto nejasností je stejně jako v případě Výtoně zvolená forma „výběrového řízení ve formě soutěžního dialogu“. Ač někteří zastánci tvrdí opak, projekt nebyl vybrán v rámci veřejné architektonické soutěže, která je transparentní a má jasně daná pravidla, ale byl zvolen specifickou formou zadání veřejné zakázky, která podobná pravidla postrádá. V tomto případě mimo jiné panují pochybnosti nad složením poroty, v jejíž řádné části kromě všudypřítomného Zdeňka Lukeše chyběla jména známějších architektů nebo odborníků a kde mezi nezávislými zasedli lidé pracující na velkých zakázkách pro investora. Veřejnost stejně tak například neznámá podobu všech 26 návrhů, ale jen „finální“ trojici, takže relevantnost výběru nemůže posoudit. Forma soutěžního dialogu jistě může u některých typů zakázek fungovat. Ukazuje se ale, že u projektů, které mají potenciál zásadně proměnit podobu a fungování města nebo jeho významných institucí, jde o slepou uličku. Jedinou skutečně transparentní cestou je vyhlášení řádné architektonické soutěže na základě jasných, i s památkovou péčí předem prodiskutovaných podmínek.

Překvapivě bez zájmu ovšem zůstává ta možná vůbec nejzávažnější stránka Nového Šťastného Hlaváku. Nejde totiž o projekt, který stojí ve vzduchoprázdnu, ale o první vlaštovku zásadní transformace celé „nádražní“ oblasti. V závěru roku přinesla média bez většího ohlasu informaci, že společnost Penta skoupila další část pozemků kolem železnice a že jí a jejím dceřiným firmám tak patří souvislý pás pozemků od Masarykova nádraží k Florenci a od Florence k Hlavnímu nádraží. V centru města tak vzniká „souostroví Penta“ rozsáhlé rozvojové území, o jehož budoucnosti přitom takřka nic nevíme. Jakým způsobem se zde asi bude stavební aktivita vyvíjet, lze nicméně odvodit z dosavadních projektů zaštiťovaných Pentou, v čele s Florentinem a právě dokončovanou Masaryčkou – stručně řečeno je možné očekávat rozšiřování stávajícího měřítkově předimenzovaného luxusního komerčně-administrativního ghetta. Především ale hrozí riziko, že zástavba takto rozsáhlých území proběhne bez reálné oponentury ze strany veřejných institucí. Bezzubost města v konfrontaci s plány mocného developera nám nedávno názorně připomenulo právě dění kolem Masaryčky: navzdory dlouho domlouvaným podmínkám a halasně uzavíranému memorandu mezi Pentou a Prahou požádal investor v režimu změny stavby před dokončením o navýšení budovy o další patro pro zřízení kavárny s terasou. A politická reprezentace i úřady mu překvapivě vyšly vstříc. Že si Penta v centru staví podle svého, ostatně v minulých dnech potvrdil i návrh na razantní přestavbu prvorepublikové pošty vedle nádraží, který byl opět vybrán a publikován bez jakékoliv snahy o veřejnou debatu.

Perspektivou těchto zkušeností lze mít o osud rozsáhlých ploch v centru města oprávněné obavy. Nelze nevidět, že zatímco technologické, finanční i politické možnosti velkých stavebníků se stále rozrůstají, nástroje veřejné a nezávislé odborné kontroly naopak slábnou. Ztrácejí nejen reálný dopad v rámci rozhodovacích procesů, ale i přesvědčivost ve veřejných debatách. Případ Výtoňského mostu nebo Masaryčky ukazuje, že investorům a úřadům stačí předstírat snahu o hledání kompromisu, chvíli počkat, až opadne mediální zájem, a pak stejně prosadit původní záměr. Soustavným zklamáním je v tomto ohledu nejen role veřejné správy a politiky, ale také médií, která v hodnocení kontroverzních stavebních podniků překvapivě často nekriticky přejímají předpřipravená PR stanoviska investorů, líčící budoucí projekty v nejrůžovějších barvách. Rizika neblahých společenských a environmentálních dopadů a překvapivě ani obrovský korupční potenciál masivní privatizace nemovitostí a odbržděné soukromé stavební činnosti v centru města zatím bohužel mainstreamová seriózní média nevidí jako téma. Příkladem budiž, že zpráva o skupování pozemků kolem železnice firmami kolem Penty nevzbudila větší pozornost nad rámec ekonomických rubrik, natož nějakou intenzivnější mediální diskusi. Že jedna firma, navíc mimořádně sporná, bude uprostřed české metropole vlastnit souvislý blok pozemků v rozsahu menší obce, bereme zdá se jako normální věc.

Důsledkem podobných záborů města přitom je, že se z centra Prahy a jeho okolí postupně stává město vyvlastněné a uloupené. Často se mluví o tom, že z Prahy je komerční a turistický skanzen. Navzdory mnoha politickým proklamacím ale pražská i státní reprezentace tento stav soustavně prohlubují – zbavují se vlivu i veřejného majetku ve prospěch pragmatických byznysových hráčů. Pestré město, otevřené, vstřícné a dostupné všem svým obyvatelům bez ohledu na původ a příjem ale nikdy nevnikne v režii firem jako je Penta, Crestyl, Trigema, Orco nebo CPI. Ty hájí vždy jen ryze vlastní, partikulární zájmy, a právě jejich neregulovanou aktivitou vznikají architektonicky zaměnitelná a nevlídná komerční ghetta pro lepší klientelu. Neplatí to přitom jen pro obchodní a kancelářské solitéry v centru města, mnoho příkladů podobného principu nalezneme i v rezidenčních částech Prahy – například v podobě plíživé proměny památkově chráněných vilových čtvrtí, kterou Klub pozoruje a kritizuje dlouhodobě, naposledy v případě nástaveb v Tiché ulici na Hřebenkách. Inciativu ve směřování dalšího rozvoje města proto musí převzít veřejná správa, která se tomu ale navzdory třiceti letům zklamání a špatných zkušeností s neregulovaným stavebním trhem bez přívlastků stále brání. Dospělo to do situace, kdy hrozí úplná ztráta důvěry v to, že instituce hájí veřejný zájem a jsou schopny dodržovat vlastní smlouvy a rozhodnutí. Úkolem neziskové sféry včetně našeho spolku je proto neustále tlačit politiky i úřady k tomu, aby zodpovědnost za budoucí podobu města konečně přijali plně za svou.

V minulém roce nás ovšem zaměstnávala ještě jedna zcela odlišná, ale velice významná kauza, která je pro nás obzvláštně bolestná – památkové ztráty zde totiž nevznikly působením nezodpovědných soukromých investorů a politiků, ale také činností odborné památkové péče. Už v loňském roce jsme upozornili na sporné provedení obnovy fasády Clam-Gallasova paláce a její sochařské složky od Matyáše Bernarda Brauna. Jak se bohužel ukázalo po slavnostním otevření paláce, problém s obnovou této prvořadé památky evropského baroka je mnohem rozsáhlejší. Nejvýraznějším příkladem se stal osud barokních maleb nalezených při rekonstrukci na stěnách hlavního schodiště – patrně jen nezřetelně dochované malby významného italského barokního malíře Carla Innozenza Carloniho byly očištěny až na rytou podkresbu a rekonstruovány způsobem, který nejen dopadl po výtvarné stránce katastrofálně, ale navíc porušil snad všechny zásady odborně provedeného památkového a restaurátorského zásahu. Nákladná obnova stavby financovaná z veřejných prostředků tak má paradoxní výsledek – dosud patrně vůbec nejpůvodněji dochovaný palác Fischera z Erlachu přišel o svou autenticitu a v mnoha ohledech, jako je barevnost fasády a soch nebo výzdoba schodiště, byl změněn na základě metodologicky pochybných a materiálově i historicky velice slabě podložených rozhodnutí.

Celá kauza tak bezděčně upozornila na několik podstatných systémových problémů. První je už samotný administrativní, organizační režim, ve kterém podobné obnovy financované z veřejných peněz probíhají. V pravidlech výběrových řízení i dotačních programů totiž stát nerozlišuje mezi odborně náročnou obnovou kulturní památky a stavbou garáže na předměstí. Výsledkem je, že obnova památky, s nadsázkou řečeno, jako stavba garáže na předměstí skutečně probíhá – vůbec se nepočítá eventualitou nečekaných nálezů a dalších specificky náročných situací, které jsou při obnovách historických staveb běžné, nebere se v potaz řemeslná a technologická náročnost obnovy památek a podobně. Místo odborné kvality se tak řeší zejména dodržení rozpočtu a lhůt, což je jen zvýrazněno tím, že z památkového hlediska nejdůležitější části obnovy – průzkumy a restaurátorské práce – jsou řešeny jako subdodávka projektanta nebo stavební firmy. Tento systém v konečném důsledku projektanty, restaurátory i zástupce památkové péče tlačí do neřešitelných situací a směrem k chybným rozhodnutím, navíc s vědomím, že rozhodující slovo má nakonec stejně dodavatel stavby.

Ještě zásadnější je ale poznání, jak moc tomuto tlaku odborná památková péče může podlehnout a rezignovat přitom na základní odborná východiska. Na kauze je zarážející řada frapantních metodologických a řemeslných pochybení – od toho, že k odkrytí maleb a restaurátorskému zásahu neexistuje podrobná dokumentace, přes podcenění různých druhů průzkumů až po práci s intepretaci literatury i konkrétních nálezů, kterou lze v lepším případě popsat jako ledabylou a v horším jako zcela svévolnou. Zarážející je to tím spíš, že Clam-Gallasův palác stojí doslova pár kroků od Ústavu dějin umění Akademie věd, uměleckohistorického pracoviště filozofické fakulty nebo sídla odborných oddělení generálního ředitelství NPÚ. Nikdo ze sousedících expertů ale nebyl k obnově přizván, natož aby konzultace probíhaly s odborníky ze zahraničí, jak by u památky tohoto významu bylo náležité. Zdá se, jako by celá příprava a koncepce obnovy vznikala nejen pod tlakem, ale také jaksi improvizačně, diletantsky, netransparentně a bez snahy o širší reflexi a diskusi napříč oborem.

Tato rezignace památkové péče na spolupráci s dalšími experty a akademickou sférou, potažmo rezignace na odbornost jako takovou je mimořádně nebezpečná. Jednak proto, že právě odborníci akademické sféry jsou pro památkovou péči dlouhodobě hlavními podpůrnými partnery při střetech s politickými a byznysovými zájmy. Především ale právě v expertní erudici a věcnosti spočívá autorita odborné památkové péče. Jak víme, Národní památkový ústav nemá v českém systému ochrany památek žádné výkonné pravomoci a rozhodující slovo. Je to právě odbornost, nezávislost a metodologická transparentnost, co dává odborné složce památkové péče ve sporných případech, když už ne reálnou, tak alespoň morální a věcnou autoritu. Pokud se ale odborná památková péče nárokům na odbornost zpronevěří a začne uplatňovat „dogmatickou dojmologii“, jak kritici památkářům občas posměšně předhazují, tuto autoritu ztratí a její úsilí tváří tvář cynickým magistrátním odborům a pragmatickým investorům pozbyde váhu a smysl. Řečeno se záměrnou vyhroceností: pokud má metodologický rámec obnovy památek jako je palác Clam-Gallas určovat rozmar projektanta a limity stavební firmy, aniž by jim památkový dohled zvládl oponovat, k čemu pak vlastně odbornou složku památkové péče potřebujeme? Je tedy třeba doufat, že navzdory dosavadním výstupům kolegové a kolegyně zapojení do obnovy paláce přijmou reflexi problémů celé kauzy a pochopí nejen nutnost vzájemných konzultací a reflexe v rámci pracovišť odborné památkové péče, ale i nutnost spolupráce s experty a expertkami z akademické sféry, a to nejen té české.

Klub v minulém roce pochopitelně věnoval pozornost i méně exponovaným kauzám. Kromě zmíněných přestaveb v památkově chráněných Hřebenkách vydal v minulém roce stanovisko také ke dvěma mimopražským kauzám. Jednak k plánu přestavby bývalé budovy České spořitelny v Kutné Hoře, kde hrozilo jednak poškození kvalitní architektury 90. let, především ale negativní vstup do panoramatu Světové památky. Stanoviskem pak Klub podpořil také záměr na prohlášení vzácného hřebčína v Napajedlech z roku 1904 za kulturní památku.

Činnost Klubu ovšem v minulém roce nevyplňovaly jen památkové kauzy. Náš spolek se stejně intenzivně věnoval i své osvětové činnosti. Díky obětavé přípravě ze strany členů Domácí rady Veroniky Vicherkové a Lukáše Veverky a knihkupce Jaroslava Navrátila pokračoval cyklus Pondělků ve věži. K novému životu se pod vedením Michala Novotného nadechly také tradiční, již přes padesát let probíhající Hovory o Praze. Pokračovalo samozřejmě také vydávání Věstníků. Od našeho posledního setkání vyšla všechna čísla ročníku 2023. V loňském jsme také vyhlásili tradiční Cenu Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí. Laureátem za rok 2022 se stala stavba městské knihovny ve Šlapanicích od studia ARCHIX s. r. o. Informace o Ceně Klubu a jeho hlavních akcích mohli členové Klubu sledovat tradičně na webových stránkách Klubu nebo na klubovní nástěnce na Malostranském náměstí, o kterou pečuje paní Jana Kelblová.

Na závěr jednatelské zprávy je na místě poděkovat všem členkám a členům Klubu, bez jejichž podpory by Domácí rada nemohla uskutečnit nic ze svého úsilí. Připojit bych chtěl také osobní poděkování – tato zpráva je již desátou, kterou jako jednatel našemu plénu překládám. Jsem vděčný, že jste mi po celých deset let s důvěrou plnit tuto roli umožňovali. Bylo mi ctí pro Klub jako jednatel pracovat a pevně doufám, že se mi podařilo alespoň částečně vaše očekávání a vloženou důvěru nezklamat.

Přeji našemu spolku i všem vše dobré do dalšího roku jeho činnosti a děkuji za pozornost.

Mgr. Jakub Bachtík, j ednatel Klubu Za starou Prahu