Jednatelská zpráva 2025

Jednatelská zpráva Klubu za starou Prahu pro rok 2025

Vážené účastnice, vážení účastníci výroční členské schůze,

rok se s rokem sešel a také my se opět setkáváme, abychom se ohlédli za tím, co všechno náš Klub za uplynulých dvanáct měsíců vykonal. Zatímco okolní svět a naše domácí politická scéna s neutuchající vervou přinášejí stále nová dějství téměř absurdních dramat, náš Klub naštěstí zůstává konstantou, na níž se lze v dobách všeobecného třeštění bezpečně spolehnout. Ani tato pozice nás ovšem neuchránila před nevyzpytatelnými vodami rybníčku památkové péče, kde se úcta k hodnotám mnohdy stává ohroženým druhem, a to nejen v naší metropoli. Pojďme se tedy společně podívat na to, kde se nám podařilo zvítězit nad lhostejností a kde jsme se naopak museli s pokorou smířit s tím, že ne každý souboj s větrnými mlýny úřední a politické tvořivosti končí vítěznou fanfárou.

Už v lednu se Klub připojil k petici s více než 3 000 podpisy, která volala po záchraně unikátního modernistického areálu v Emauzích, takzvaných Pragerových kostek. Hrozilo totiž další odložení již několik let plánované rekonstrukce, které mohlo mít fatální důsledky pro celý areál využívaný Institutem plánování a rozvoje – IPRem. Náměstek primátora Petr Hlaváček sice několikrát zopakoval svou tezi, že IPR i Centrum architektury a městského plánování (CAMP) může sídlit v podstatě kdekoli, ovšem na výzvy odborné veřejnosti ohledně budoucnosti stávajícího sídla dlouho nereagoval. Domácí rada Klubu Za starou Prahu proto zvolila formu otevřeného dopisu, v němž vyjádřila vážné znepokojení nad osudem těchto staveb, které ministerstvo kultury dosud ponechává bez památkové ochrany. Modernistické budovy, navržené architektem Karlem Pragerem s hlubokým respektem k historickému kontextu a složité urbanistické situaci, si dodnes uchovávají vysokou míru autenticity a de facto stále slouží svému původnímu účelu. Ačkoliv je technický stav budov vinou zanedbané údržby alarmující, pokusy o městem navrhovanou „úspornou rekonstrukci“ Klub vnímal jako přímé ohrožení jejich architektonické podstaty. V únoru pak primátor Svoboda a náměstek Hlaváček v odpovědi na otevřený dopis předvedli pozoruhodný myšlenkový konstrukt, když slibovali zachování stávajících hodnot areálu, ovšem s neobvyklým požadavkem, aby Klub stáhl návrh na prohlášení za kulturní památku. Oficiální ochrana by prý totiž mohla celou akci „zbytečně zkomplikovat a prodražit“. Je vskutku originální chránit památku tím, že jí status památky raději ani nepřiznáme… V dubnu nakonec o zahájení rekonstrukce rozhodlo pražské zastupitelstvo, přičemž cena se odhaduje na přibližně 1,4 miliardy korun. Za architektonickým návrhem stojí studio IXA, na krajinářských úpravách přilehlého prostoru pracuje atelier Land05. Ideálním výsledkem by měla být funkční obnova, která by se stala precedentem pro citlivý přístup k moderní architektuře v historickém centru Prahy.

Modernistické areály v rámci pražského centra byly minulý rok v hledáčku developementu i na dalších místech. Plánované úpravy náměstí Miloše Formana počátkem roku 2025, bohužel, nabraly kurs k jeho definitivnímu zastavění, ačkoliv ministerstvo kultury i městská část dříve podobné záměry razantně odmítaly. V únoru se však na této devalvaci veřejného prostoru začala přímo podílet právě Praha 1, která spolupracovala při vypsání soutěžního dialogu na architektonickou úpravu náměstí, čímž její radní popřeli vlastní sliby občanům i platnou územní studii. Organizátory soutěžního dialogu byla Domácí rada opakovaně ujišťována, že nový projekt bude „mnohem lepší“ než ten předchozí. V květnu se ovšem ukázal úplný opak. Zadání zcela ignorovalo připomínky pražského územního pracoviště NPÚ a upřednostnilo vznik až 1 200 m2 komerčních ploch na úkor veřejného prostoru náměstí. Klub ve svém červnovém stanovisku a otevřeném dopisu znovu poukázal na to, že lokalita není pouhým doplňkem hotelu, ale plnohodnotným náměstím, jehož zastavění nemůže nijak zlepšit kvalitu městského prostředí. Změna prostoru je možná, ovšem bez snah o nepřiměřenou finanční exploataci. Celý projekt je pouze průhlednou zástěrkou pro maximalistický podnikatelský záměr v lukrativní části města.

Jen nedaleko od hotelu Intercontinental stále probíhá překotná proměna území Florence, nadále pod taktovkou skupiny Penta. Transformace rozsáhlých železničních pozemků stejně jako v minulých letech vykazuje očividné sepětí investora, Správy železnic a městské části, přičemž požadavky památkové péče jsou brány s naprostým nadhledem. Během podzimu byly vyhlášeny výsledky jednotlivých architektonických soutěží dalších částí tohoto rozsáhlého developementu. Projekty se ovšem výrazně odchýlily od původního celkového pojetí soutěžního dialogu Florenc 21 – namísto proklamované inkluzivní čtvrti s výrazným podílem dostupného bydlení zde nyní (jako obyčejně v podobných případech) dominují administrativní budovy a investiční bydlení. Veřejná vybavenost jako by zde byla sprostým slovem… Město pak pro své potřeby vyjednalo vskutku „velkorysých“ deset malometrážních bytů, což v kontextu celé výstavby působí jako špatný vtip. Výměra podlažní plochy všech nových bloků je totiž 108 000 m²! A aby toho nebylo málo, tak související plánovaný přesun autobusového nádraží dále od centra, který proběhne bez odpovídající dopravní studie, spolehlivě zkomplikuje jakoukoli budoucí humanizaci magistrály. Během roku 2026 by mělo být předloženo plné posouzení vlivu projektu na životní prostředí (tzv. EIA), neboť dosavadní dokumentace operovala se zkreslenými daty o ovzduší z období pandemie a zcela opomíjela vznik tepelného ostrova. Na základě výsledku posouzení by teoreticky byla ještě šance na dílčí změny projektu. Do procesu plánování sice ještě vstoupilo UNESCO s požadavky na snížení výšek a objemů novostaveb, zejména v blízkosti Desfourského paláce, avšak k respektování původních limitů zcela jistě nedojde. Nově navržené bloky tak nedodrží ani původní koncept, ani stanovené limity zástavby.

Stejně jako u Florence, pokračujeme v již rozběhlé kauze budovy bývalého Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově. Ministerstvo kultury totiž v lednu 2025 konstatovalo, že objekt nelze prohlásit za národní kulturní památku. Zástupným důvodem se stala skutečnost, že magistrátní odbor památkové péče již dříve schválil projekt, který počítá s poškozením stávajících hodnot památky. Jako bychom se ocitli v Hlavě 22 – Penzijní ústav by byl býval mohl být národní kulturní památkou, kdyby magistrát byl býval neschválil stavební úpravy, které zničí hodnoty potenciálně dostačující k prohlášení za národní kulturní památku. Ministerstvo se tak pasovalo do role pouhého kontrolora administrativních lhůt a rezignovalo na jakékoli odborné posouzení a možnost záchrany unikátní budovy. Schválené stanovisko magistrátních památkářů pokládáme za přímou cestu k destrukci památkových kvalit této jedinečné stavby. Klub proti tomuto postupu protestoval oficiálními stížnostmi, v červnu pak i během osobní schůzky vedení Klubu s ministrem Baxou. Bohužel neúspěšně. Praha i Česká republika si tak v nejbližší době uříznou mezinárodní ostudu vědomým poničením jedné z nejvýznamnějších památek evropské architektury 20. století.

K mírnému optimismu by nás naopak mohl vést vývoj kauzy v kauze Vyšehradského mostu, v rámci níž se snad jedné ostudě naopak podaří zamezit. Během roku 2025 se mnohé změnilo, nikoli na straně Správy železnic – ta stále nechávala problém vyznít do ztracena, most neudržovala a usilovala o jeho odstranění. V dubnu ovšem mise UNESCO a ICOMOS jasně potvrdila mimořádnou hodnotu mostu a doporučila jeho opravu na původním místě, což dotčená ministerstva zpočátku ignorovala. Přestože experti potvrdili proveditelnost rekonstrukce, dokonce i možnost doplnění třetí koleje, ministerstvo dopravy mlčelo až do září, kdy ministr Kupka nečekaně rozhodl o zachování a opravě mostu. Toto rozhodnutí, učiněné příhodně krátce před parlamentními volbami, je však možné vnímat s jistou skepsí. Existuje reálné riziko, že pro současnou vládní garnituru nebude toto politické gesto závazné a technické průtahy nakonec poslouží jako záminka pro návrat k původnímu záměru. Proti tomu ovšem bude Klub i nadále vystupovat, zejména ve spolupráci se spolkem Nebourat! Neodbytně se ovšem dera na mysl podobnost vývoje tohoto příběhu s osudem mostu Libeňského, a to i z hlediska figur, které v něm hrají stěžejní roli. Část Libeňského mostu je už snesena, druhou to patrně čeká, a ve výhledu je jakési provizorium. Taktika odkládání rozhodnutí se zjevně osvědčila, a bude patrně užita i u mostu pod Vyšehradem, stačí se podívat na to, jak se váhá se stabilizací a následným snesením stávající konstrukce pro repasi.

Jasný zatím není ani osud nové odbavovací haly hlavního nádraží, do něhož zasahují stejní aktéři jako v případě výstavby na Florenci a v kauze železničního mostu. Od vyhlášení problematického výsledku soutěžního dialogu v roce 2023 se situace zdánlivě nikam neposunula. Národní památkový ústav halu eviduje v seznamu kulturních památek, Správa železnic ale zpochybnila formální postup úřadů při jejím zápisu. Nahrazení velké části haly otevřenou dřevěnou pergolou, jak navrhoval vítězný projekt, se blížilo mnohem více demolici než rekonstrukci. Aktuální podoba projektu ani stanovisko Správy železnic nejsou veřejně známé, další vývoj proto zůstává nejistý. Vynikající dílo týmu Jana Bočana, Jana a Aleny Šrámkových, Josefa Dandy, Julie Trnkové a Zdeňka Rothbauera si památkovou ochranu a citlivý přístup jednoznačně zaslouží, klub proto kauzu bedlivě sleduje. K optimismu bohužel nepřispělo zbourání provozní budovy Českých drah v kolejišti hlavního nádraží, na jejímž působivém exteriérovém řešení se spolupodílela právě Alena Šrámková. I tuto ztrátu je nutné vnímat v kontextu překotných změn, které probíhají od Masarykova nádraží přes hlavní nádraží až k předimenzované administrativní zástavbě v blízkosti již zmiňovaného Všeobecného penzijního ústavu.

Překotný stavební ruch ovšem nepanuje jen v pruhu od Florence po Žižkov. Hledá si cestu i do nejcennějších částí pražského centra. Projekt takzvaného Petřínského dvora na nároží Vítězné ulice a Újezdu jsme výrazněji popsali již v jednatelské zprávě z minulého roku. Bohužel, obnovená snaha o výraznou přestavbu a dostavbu tohoto historického bloku stále představuje brutální zásah do okrajové části Malé Strany. Na místě historického objektu, částečně i z 18. století, má vyrůst pětipatrový dům, který vytvoří takříkajíc developerský sendvič. Plán totiž počítá s tím, že se původní budovy obloží patry garáží a následně se nad ně umístí výrazně převýšená nástavba. Projekt opět prošel přes odpor odborného vyjádření pražského ÚOP NPÚ jen díky rozhodnutí magistrátního odboru památkové péče. Podle jeho názoru totiž navržený zásah respektuje měřítko okolní zástavby, urbanistický kontext a dokonce ani nenarušuje „dvorní charakter typický pro Malou Stranu“. I přesto, že se proti výstavbě spojili místní, za pomoci Klubu i organizace Arnika, nedosáhli svými námitkami změny projektu. Takovýto postup magistrátního odboru památkové péče i stavebního úřadu tak zcela popírá principy ochrany historického jádra a nevratně poškozuje charakter Malé Strany.

Klub se také zabýval plošnou ochranou pražské architektury, ať už jejím potenciálním rozšiřováním či zcela novými podněty. V únoru podali zástupci Klubu žádost o zahrnutí kolonie Šumava na Smíchově do stávající památkové zóny. Tento unikátní soubor rondokubistických domů od architekta Eduarda Hniličky stále postrádá památkovou ochranu, což mimo jiné vede k jeho plíživému znehodnocování. Po dubnovém požáru jednoho z domů se pozornost Klubu obrátila i k dosud opomíjené diplomatické čtvrti v Troji. Areál navržený architekty Janem Bočanem a Zdeňkem Rothbauerem představuje ojedinělý příklad neoracionalistické architektury, která se vyznačuje promyšlenou kompozicí čistých objemů jednotlivých domů, teras a treláží. Výstavba byla zahájena v druhé polovině osmdesátých let a dokončena v polovině let devadesátých, přičemž čtvrť původně sloužila jako nadstandardní ubytování pro zahraniční diplomaty, zatímco dnes funguje jako soukromé nájemní bydlení a kanceláře. Hodnota areálu je zejména v jeho autenticitě a citlivém zasazení do zeleného pásu trojské kotliny v blízkosti Vltavy a Stromovky. Poškození požárem je postupně odstraňováno a o případnou památkovou ochranu se Klub v nejbližší době bude pokoušet.

Co naopak nebylo odstraněno a na památce parazituje, to jsou motýli umístění na fasádě obchodního domu Máj. Tuto pouťovou atrakci majitelé Máje nově prezentují jako poctu československým letcům, a zároveň Václavu Havlovi a Karlu Schwarzenbergovi, jejichž figury jsou instalovány v kokpitech. Magistrát původně sliboval umístění motýlů na rok a jejich předpokládanou deinstalaci. Ani přes urgence Klubu k tomu nebylo přistoupeno, ba právě naopak! Povolení prodloužil o další dva roky s odůvodněním, že plastiky skrze Havla a Schwarzenberga připomínají události roku 1989 na Národní třídě. Toto zneužívání historických osobností pro komerční účely považujeme za projev hlubokého cynismu.

Jak je vidět, poválečná architektura obecně nemá v Praze přílišného zastání a sledujeme tak další a další ztráty, kterých budeme za několik let želet čím dál více. Klub se proto angažoval v řadě dílčích, leč neméně důležitých kauz. Zmiňme případ kulturního domu Eden, kde v nejbližší době proběhne prodej celého komplexu tzv. Vlasty ve Vršovicích, jehož součástí kulturní dům je. Stane se tak navzdory odporu místních, jejichž momentální snahou je umenšit rozsah nové výstavby a z kulturního domu zachránit alespoň výtvarná díla takových umělců jako byl Bořek Šípek nebo René Roubíček. Pozornost věnujeme i obchodnímu domu Kotva, kde právě probíhající rekonstrukce vede k problematické výměně fasádního pláště za perforovaný kvůli prosvětlení vnitřních prostor. Ty se mají v horních patrech výrazně proměnit pro nový kancelářský provoz, který si také vyžádá nevhodné narušení půdorysu obchodního domu vytvořením nových atrii prostupujících skrze patra.

Ve spolupráci s dalšími spolky a organizacemi se pak Klub stále zapojuje do neustále se opakujících pokusů o záchranu vil na Špejcharu, zabránění kácení zeleně a degradaci zahrad Malé Strany. Na Starém Městě se pak nově v hledáčku Domácí rady ocitla právě projektovaná úprava haly služeb a dalších prostor v rámci Klementina. Stejně tak je Klub v kontaktu s dalšími organizacemi města ve věci zachování poutače Galerie hlavního města Prahy u Městské knihovny od architekta Vlada Miluniće.

Menší kauzy ovšem blednou před strukturálními změnami legislativy, které se památkové péče citelně dotknou – v Praze, ale i v celé republice. Klíčovými tématy, kterým se v roce 2025 Klub Za starou Prahu věnoval s velkou intenzitou byla příprava Metropolitního plánu a novely stavebního zákona. V prosinci 2025 podala Domácí rada rozsáhle zpracované námitky k Metropolitnímu plánu, které upozorňují na jeho systémové vady. Klub se tak postavil proti plošnému povolování ustupujících podlaží, která deformují siluetu historických budov a narušují měřítko pražských ulic. Stejně nebezpečná je snaha o násilné zarovnávání výšek v historickém centru, která ignoruje přirozenou rozmanitost a historický vývoj zástavby. Metropolitní plán navíc fatálně selhává v ochraně zeleně a zahrad v rámci městské památkové rezervace, kde navrhuje zrušit status nezastavitelnosti u téměř 15 hektarů ploch – proto také v rámci připomínek padl požadavek na důsledné vymezení všech zahrad v grafické části plánu. Útok na klidové zóny v centru města, který je vtělen do principů Metropolitního plánu, je pro Klub naprosto nepřijatelný a svědčí o prioritách, které upřednostňují bezhlavý stavební rozvoj před kvalitou života. U konkrétních ploch tak Klub vznáší požadavky na změnu jejich funkčního využití. Obecně lze o Metropolitním plánu říci, že jen posiluje odklon od památkových, ale také environmentálních a klimatických cílů hlavního města. Je v kolizi zejména ve věci ochrany před tepelnými ostrovy, které vyžadují zachování nezpevněných ploch a vzrostlé zeleně v nejvíce zastavěných centrálních částech Prahy. Klub proto požadoval, aby územní plánování nadále probíhalo ve veřejném zájmu, chránilo kulturní i přírodní hodnoty a zajišťovalo ochranu nezastavitelných pozemků v souladu se stavebním zákonem.

Ovšem právě navrhovaná novela stavebního zákona patřila mezi další velká témata zaměstnávající Domácí radu na přelomu roku 2025 a 2026. Na znění novely reagoval Klubem koordinovaný Otevřený dopis akademiků a odborníků premiéru Babišovi. Dopis důrazně varoval před oslabením ochrany lokalit UNESCO a především před plánovaným zrušením závazných stanovisek v památkových zónách. Navrhované kroky Klub Za starou Prahu vnímá jako systematickou snahu odstranit kontrolní mechanismy památkové péče, které jsou nyní prezentovány jako domnělá překážka v cestě investičním záměrům a brzda rozvoje. V případě, že by navrhované změny byly aplikovány do praxe, vrátí se Česká republika v péči o kulturní dědictví o několik desetiletí zpět a plně otevře dveře nevkusu a levným náhražkám, které budou historická města postupně zbavovat jejich autenticity, kulturněhistorických hodnot i nezaměnitelné krásy.

Klub se v uplynulém roce zabýval i několika památkovými kauzami mimo Prahu. Aktivně jsme se věnovali projektu mrakodrapu Prospect ve Zlíně, který by zničil unikátní urbanistickou koncepci města. Plánovaný objekt je podle Klubu v rozporu s historickou koncepcí centrálního zlínského prostoru od architektů Gahury a Karfíka, která je založena na specifickém vztahu deskových domů a svažité krajiny. Přestože Klub podporuje soudobou architekturu, v tomto případě varuje, že nerespektování okolního prostředí by městu přineslo mezinárodní ostudu srovnatelnou s případem Všeobecného penzijního ústavu v Praze. Klub se také věnoval kutnohorskému hotelu Černý kůň, přivedeného záměrnou neúdržbou ze strany vlastníka k zániku. Navzdory dlouhodobé snaze o záchranu domu došlo nakonec k zániku jeho památkové ochrany kvůli nedodržení lhůt ministerstvem kultury. Vypadá to tedy, že na místě goticko-barokní památky v centru jednoho z nejcennějších historických měst ve střední Evropě vyroste parkovací dům. I proti tomu se bude Domácí rada v nadcházejícím roce ohrazovat. Klub nadále sledoval projekt „Zpřítomnění“ u Dolních Břežan, tedy úprav největšího keltského oppida v Čechách, jehož zbytky se nacházejí na kopcích po obou stranách Břežanského údolí a od roku 1989 jsou chráněny jako národní kulturní památka. Problematický návrh Josefa Pleskota stále naráží na potíže spojené s přímým zadáním projektu bez architektonické soutěže a na netransparentní komunikaci obce s kritiky celého záměru. Koncem dubna 2025 zastupitelé Dolních Břežan schválili finální, v pořadí již čtvrtou podobu projektu. I přes určité pozitivní posuny v podobě zlevnění a zjemnění zásahu zůstává otevřená otázka, zda je takto razantní úprava archeologické lokality skutečně vhodná a zda nebude důvodem pro odmítnutí zápisu lokality na Seznam světového dědictví UNESCO, o nějž obec usiluje.

Klub ale není živ jen kauzami! V uplynulém roce totiž také slavil své 125. výročí. Při té příležitosti byla uspořádána výstava v Juditině síni, která se od září do listopadu zaměřila především na období po roce 2000, kdy se Klub musel adaptovat na nové mechanismy ohrožující historickou Prahu. Jednotlivé výstavní panely poukazovaly na systémové problémy pražské památkové péče, zejména na negativní roli magistrátního odboru památkové péče, jenž často rozhoduje v neprospěch památek i přes nesouhlas NPÚ. Pro ty, kteří expozici nemohli navštívit, připravil Klub tematický Věstník fungující jako katalog, který koncentrovaně shrnuje hlavní tendence a problémy pražské památkové rezervace. Repríza výstavy proběhla v Národním technickém muzeu, nyní probíhá v Ostravě a během roku 2026 se přesune do Ústí nad Labem. Všechny komentované prohlídky, tematicky zaměřené přednášky i speciální Hovory o Praze ve spolupráci s podcastem Přepište dějiny se mohly uskutečnit i díky podpoře ze strany Nadace české architektury.

V rámci klubovních aktivit samozřejmě nechybělo ani vyhlášení Ceny Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí, jejímž laureátem se stala přístavba výtvarných ateliérů Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v brněnské ulici Ypsilantiho, dílo týmu Michala Palaščaka. Slavnostní vyhlášení proběhlo 21. května a navštívili jej, mimo nominovaných, i stavebníci několika oceněných staveb, v čele se starostkou České Lípy Jitkou Volfovou, a zástupci architektonické obce.

Dále se nám v roce 2025 podařilo převést cenný Hypšmanův model do majetku Národního technického muzea, kde bude pod hlavičkou Klubu odborně dorestaurován a v nejbližší době také prezentován v Centru stavitelského dědictví v Plasích. Klub se rovněž rozhodl k adopci hrobu Cyrila Merhouta, dlouholetého člena Domácí rady a svého předsedy. Hrob na Olšanských hřbitovech byl dosud v zanedbaném stavu a jeho adopce, zatím na 10 let, je prvním krokem k jeho důstojné obnově. Zároveň jsme investovali i do zvelebení Juditiny věže. Už v minulých letech jsme vás informovali o takzvaném Šmejkaleu – prostoru, který slouží jako klubovní archiv a v brzké době také jako studovna s příruční knihovnou pragensií a knižní produkcí členů Domácí rady. V létě byla do Šmejkalea umístěna nová knihovna dle návrhu Jana Brejchy, kterou svědomitě plní Jaroslav Navrátil.

Již druhým rokem vydáváme podcast Za starou Prahu!, v němž stručně rozebíráme vybrané kauzy s členy Domácí rady, ale i pozvanými odborníky, aktivními občany nebo politiky. I minulý rok jsme díky obětavé práci zejména Veroniky Vicherkové a Jaroslava Navrátila pokračovali v přípravě různorodého programu pro veřejnost, ať už se jednalo o přednášky, vycházky, autorská čtení nebo prohlídky Juditiny věže. Neutuchajícímu zájmu, vesměs mladších návštěvníků se stále těší přednáškový cyklus Pondělky ve Věži, stejně jako Hovory o Praze. Všechny přednášky a setkání mohou členové Klubu sledovat na našem YouTube kanále, kam postupně umísťujeme jednotlivé záznamy pro ty, kteří na místo nemohou dorazit. Pokračovalo samozřejmě také vydávání Věstníků. Od našeho posledního setkání vyšla všechna čísla ročníku 2025, v nichž najdete výše popsané kauzy.

Jak si tedy po uplynulém jubilejním roce stojíme? Od zápasu o záchranu Pragerových kostek až po snahy o zachování železničního mostu na Výtoni nám tyto „boje“ ilustrují hlubší krizi pražského plánování, která se v plné nahotě vyjevila během podzimních debat o Metropolitním plánu. Mohlo by se téměř zdát, že v Praze ochrana památek nutně stojí v cestě novému bydlení, nebo že rozvoj dopravy musí být vykoupen likvidací veřejného prostoru a zeleně. Tato iluzorní hra „něco za něco“ se sice snaží vzbudit dojem racionálního vážení priorit, ve skutečnosti se však proklamovaný veřejný zájem na nové výstavbě podivuhodně shoduje s maximalizací zisku konkrétních investorů i snižováním kvality života pro místní. A památková péče je v tomto divadelním představení obsazena do nevděčné role zpátečníka, který svévolně rozkvět města kazí.

Budoucí vývoj Prahy a ochrana jejího dědictví, a také udržitelné kvality života, bydlení i služeb tak v roce 2026 budou silně ovlivněny podobou novely stavebního zákona a nastavením Metropolitního plánu. Oba tyto probíhající procesy však naznačují další posun k technokratickému vnímání města jako pouhého součtu vybetonovaných kubíků a metrů čtverečních nově zastavěné plochy nebo jako vítané investiční příležitosti pro velké developery. Pokud bychom přistoupili na stále sílící předpoklad, že nelze dostupně bydlet a zároveň chránit autenticitu historického prostředí, rezignovali bychom na samotnou podstatu kvality městského života. Vždyť ta z autenticity prostředí přímo čerpá! Dosavadní zkušenosti s vývojem Prahy jednoznačně potvrzují, že zachování památkového i přírodního bohatství je nezbytným předpokladem pro zajištění kvalitního a důstojného bydlení. Stále zřetelněji se ukazuje, že trendy developementu v Česku se přiklánějí k vytváření prostředí, které postrádá předpoklady pro plnohodnotný životy většiny obyvatel a stává se finančně dostupným pouze pro úzkou vrstvu nejbohatších. V tomto kontextu je třeba vnímat úsilí o ochranu památek jako nedílnou součást širšího zápasu o samotnou podstatu a budoucí podobu města. Ochrana památek je v první řadě nástrojem pro zachování města, v němž se dá žít. Ačkoliv bývá památková péče často napadána, že upřednostňuje historii před potřebami běžných lidí, porevoluční zkušenosti nám s odstupem již umožňují tento narativ přehodnotit. Prohlubující se bytová krize a další negativní dopady intenzivní výstavby totiž slouží jako názorný důkaz toho, že současný development není pro běžné obyvatele města. Praha tak v posledních letech zoufale postrádá vůli k hledání řešení, která by tyto zdánlivě protichůdné zájmy usmiřovala, přestože historie jasně ukazuje, že se nejlépe žije v městech, která o své dědictví pečují. I to nám přinesla bilance naší výstavy ke 125. výročí. Je proto nezbytné, aby ochrana památek v rámci budoucích sporů přestala být vnímána jako brzda a stala se konečně přirozenou součástí debaty o budoucím rozvoji Prahy. Přejme si tedy, aby příklady kultivovaných novostaveb v historickém prostředí nezůstávaly jen v naší Ceně, ale aby se společně s dalšími obnovami staly normou, která nahradí záplavu řečí o bezbřehé ekonomické rentabilitě.

Na úplný závěr jednatelské zprávy mi ještě dovolte poděkovat všem členkám a členům Klubu, bez jejichž podpory by Domácí rada nemohla uskutečnit nic ze svého úsilí. Informace o všech aktivitách Klubu můžete sledovat tradičně na webových stránkách, v našem Věstníku, na Facebooku nebo Instagramu. Komu by to nestačilo, může si zaskočit na Malostranské náměstí, kde je neustále aktualizovaná klubovní nástěnka, o kterou léta pečuje paní Jana Kelblová.

Tímto byl rád poděkoval za pozornost a popřál našemu spolku i všemu členstvu vše dobré do dalšího roku jeho činnosti!

Mgr. Lukáš Veverka,

jednatel Klubu Za starou Prahu