30. 6. 2013: V roce 2004 byla prohlášena kulturní památkou skupina budov v nádražním areálu zjednodušeně nazývaném Bubny (budovy bývalých dílen pro opravy vozidel, výtopny a nádraží bývalé společnosti státní dráhy a bývalé společnosti Buštěhradské dráhy). 




V roce 2006 České dráhy prodaly rozsáhlé pozemky i s historickými budovami developerské společnosti ORCO a každý developer chce stavět nejraději na zeleném drnu. Proto již v roce 2007 požádalo ORCO o zrušení památkové ochrany a Ministerstvo kultury ČR v roce 2008 žádosti vyhovělo. Nádražní areál byl tedy kulturní památkou jen necelé čtyři roky.


Protože u památkových hodnot se nepředpokládá, že by každé dva roky měnily zásadně svoji kvalitu, nekazí se horkem, nehnijí vlhkem, ani nekřehnou mrazem, je tento náhlý zvrat v hodnocení překvapivý. Podívejme se tedy do dvou elaborátů ministerských rozhodnutí (ze 20. 6. 2008 a ze 4. 9. 2008), co způsobilo, že nad budoucností cenné části železniční historie byl vysloven tak jednoznačně osudový ortel, který se v současně době naplňuje.


a) Navrhovatel ORCO tvrdí, že prohlášení památkou bylo neopodstatněné, protože mnohými stavebními úpravami byla již setřena autenticita areálu a po povodních 2002 zůstaly navíc v dlouhodobě kritickém technicko-stavebním stavu. To je ovšem zcela irelevantní argument, protože i s touto charakteristikou stálo zato památku v roce 2004 prohlásit. Navíc je argument povodněmi zcela lichý, protože voda zasáhla jen část areálu a jak přitekla, tak odtekla.


b) Zrušení památkové ochrany se však opírá především o znalecký posudek Patrika Líbala, který dodal do řízení navrhovatel a který tedy logicky o většině objektů prohlašuje, že neobsahují hodnoty, které by měly být chráněny. Podle posuzovatele jde o ryze utilitární typizované stavby bez nadprůměrné architektonické hodnoty ve standardním konstrukčním řešení. Nejhodnotnějším prvkem je 136 litinových sloupů v hale bývalých železničních dílen.


c) Vyjádření odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy zrušení památkové ochrany doporučuje. (Přání investora je mu vždy svaté!) Ve svém vyjádření neobratně „přežvýkává“ argumenty navrhovatele i najatého znalce v mnohomluvných frázích: „V současné době nejsou objekty nositelem mimořádných kulturních hodnot, z architektonického hlediska je třeba na objekty pohlížet jako na produkty typizované řady obdobných železničních staveb. Nepředstavují ani výjimečný doklad historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti, když na území České republiky se nachází řada unikátnějších a architektonicky zajímavějších staveb obdobného typu.“  


d) Zrušení památkové ochrany alibisticky přizvukuje pražské pracoviště Národního památkového ústavu. „…není možné zachránit in situ veškeré podstatné hodnoty, které lze v souboru věcí dosud nalézt, ale je velká šance přenést některé z nich in fondo.“ A poukazuje na záměr zřízení Železničního muzea.


e) Jediným a posledním Mohykánem hájícím proti všem zachování památkové ochrany se stalo Výzkumné centrum průmyslového dědictví. „Vybrané stavby v areálu přes deprivovaný stav neztratily hodnoty, pro které byly za kulturní památku prohlášeny. Jde o stavby významné a jako vybrané typy drážních staveb charakteristické pro poznání historie železnice nejen v Praze, ale i v širším územním kontextu. Obsahují cenné autentické konstrukční a stavební detaily, které by měly být zachovány a rehabilitovány.“ VCPD poukazuje na to, že konverze budov a jejich vtažení do nových developerských aktivit může přispět k individualizaci projektů.


Ze čtyř podkladů se v neprospěch zachování památkové ochrany vyslovili tři. Ministerstvo kultury tedy konstatovalo, že „byl prokázán mimořádně závažný důvod pro zrušení prohlášení za kulturní památku“ a nezvratně konstatuje:„Uvedené objekty zcela pozbyly vlastnosti, pro které by bylo přiměřené je nadále chránit, neboť památková hodnota spojená s materiálovou autenticitou de facto postupně vymizela.“



Takto svět přichází o památky! Zaplatí se znalec (ještě ke všemu na jiný obor, protože tady o kvalitu architektury až tak moc nejde) a napíší se suverénní fráze. Člověka v tu chvíli napadá, proč vlastně tu státní památkovou péči máme? Aby měli památkáři zaměstnání? Ne, státní památková péče je přece institucionalizovaná vůle občanů, a na náš vkus se s uvedenou záležitostí vypořádala nedůsledně a lajdácky. Podklady jsou totiž nevěrohodné a argumentace plytká. Demolice tohoto areálu bude celá společnost za čas trpce litovat. Tak ať víme, jak to bylo.

-beč-

Nové


Věstník 1 / 2017