Architekt jako zaměstnanec: Maxmilián Šimáček (1867–1944)

Pozapomenutý architekt a urbanista Maxmilián Šimáček byl drtivou většinu své profesní dráhy u někoho zaměstnán. Byla to celkem zvučná jména: ať šlo o mnichovské architekty Carla Wilhelma Warnbacha a Emanuela von Seidla, švýcarského architekta Augusta Alberta Müllera nebo vídeňského architekta Otto Wagnera ml. V roce 1919 se přemístil do Prahy a jako zaměstnanec Emanuela Konárovského a Maxe Spielmanna v první polovině dvacátých let obeslal řadu urbanistických soutěží: hlavně na tři sektory Prahy, na regulaci Mladé Boleslavi a Kutné Hory. To mu vyneslo zaměstnání ve Státní regulační komisi, kde byl ale zastíněn svými průbojnějšími kolegy Josefem Sakařem nebo Maxem Urbanem.
Profesní a životní trajektorie Maxe Šimáčka je příkladem takového modelu profesního uplatnění, které se zatím trochu vzpírá kánonu dějin architektury, kam jsme si zvykli zařazovat hlavně architekty – podnikatele a výrazné pedagogy. Šimáčkův příběh ale také ukazuje modus operandi před první světovou válkou, který příliš nepočítal s neprostupností geografických hranic a jejich překračování bylo pro jeho nositele zcela samozřejmé. Díky tomu se i přes nepříliš výrazný talent stal neobyčejně verzatilním tvůrcem. Přednáška představí na základě nových archiválií z rodinného archivu neobyčejný život i tvorbu a tvůrčí podíly zapomenutého architekta a urbanisty a ukáže, jak se dalo na přelomu 19. a 20. století uplatnit i mimo akademickou dráhu a konkurenční bojiště vlastních firem.