Druhý život barokních soch v moderním městě

Na začátku 20. století se předmětem několika známých kauz stala díla barokního sochařství. Ještě před zničením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se bouřlivě diskutovalo o návratu jezuitských sousoší stržených povodní z Karlova mostu. Vlna útoků zasáhla po vzniku republiky řadu soch sv. Jana Nepomuckého. Jinou polohu vztahu k baroknímu sochařství představují případy, kdy díla ze zbouraných budov nebo sochy přesunuté kvůli rostoucí zástavbě získaly nové místo v rámci moderní architektury. Příspěvek se bude věnovat rozporuplnému přístupu k barokním sochám ve veřejném prostoru, považovaným za symbol habsburského útlaku, ale také za přirozené památky patřící neodmyslitelně k identitě měst. Neméně zajímavý je v tomto ohledu vývoj po roce 1948, kdy byla díla katolického baroka nejprve z ideologických důvodů opět zavržena, ale později se některá stala součástí kulturní politiky státu, prezentované například na světových výstavách Expo a v rámci tak významné a sledované stavby, jakou bylo pražské metro. Nový kontext mohl přispět k atraktivitě starých soch, zároveň však také záměrně vedl k odtržení od jejich původního významu a přizpůsobení dobové estetice.