Otevřený dopis poslancům PS PČR a členům vlády ČR ve věci zásadního ohrožení kulturního dědictví navrženou novelou stavebního zákona a souvisejících předpisů
Vážené dámy, vážení pánové,
v lednu tohoto roku jsme se
na předsedu vlády Andreje Babiše obrátili otevřeným dopisem, který varoval před
oslabením systému památkové péče navrženou novelou stavebního zákona a
souvisejících předpisů. Dopis tehdy zůstal bez odezvy. O půl roku později jsme
v situaci, kdy je do sněmovny navržen předpis, který jde v destrukci
systému ochrany památek ještě dále. Tato situace je naprosto bezprecedentní, a
musíme na ni proto reagovat. Jakožto reprezentanti odborných institucí, které
se péči o památky věnují prostřednictvím vysokoškolské výuky a vědeckého
výzkumu, vás vyzýváme, abyste zákon v předložené vládní podobě jednoznačně
odmítli, a to zejména z těchto důvodů:
1) Navržená novela radikálně a
nepochopitelně oslabuje pozici odborné složky památkové péče, reprezentované ze
zákona Národním památkovým ústavem. Nově by se odborná složka nejen nemohla samostatně
vyjadřovat k zásahům do staveb v památkově chráněných územích, které nejsou
jednotlivou zapsanou kulturní památkou, ale dokonce ani posuzovat novostavby,
které zde vznikají,
a to včetně rezervací se statutem Světového
kulturního dědictví UNESCO. Tento návrh popírá samý smysl vyhlášení památkově
chráněných území. V památkových rezervacích a zónách je za památku
prohlášena vždy jen část cenných staveb, přičemž ty ostatní jsou chráněny
statutem ochrany celku.
Památkové rezervace a zóny v minulosti vznikaly
právě proto, aby chránily hodnotný celek bez nutnosti prohlašovat za památku
každý jednotlivý dům. Strategie, v níž se odborné složce památkové
péče vezme pravomoc, aby se k dění ve chráněném území odborně vyjádřila,
jde zcela proti logice a duchu památkového zákona.
Důsledky této situace lze
názorně demonstrovat na příkladu Pařížské ulice v Praze, kde je památkově
chráněn pouze jeden dům, a kde by tak naprostá většina cenných historizujících
a secesních staveb zůstala mimo pravomoc a ochranu odborné složky státní
památkové péče. Stejně tak by odborní památkáři vůbec nemohli posoudit
novostavby – třeba i výškové budovy – uprostřed historických center měst, což
je opět zcela proti smyslu památkového zákona jako celku.
2)
Navržená novela oslabuje
roli odborné složky i při ochraně zapsaných kulturních památek, a dokonce i
národních kulturních památek. Zde by jí pravomoc vyjádření sice zůstala, avšak na
posouzení i těch nejsložitějších památkových obnov by měla lhůtu pouhých 10 dní
(s hypotetickou možností prodloužení na 20). Za tuto extrémně krátkou dobu by
měla posoudit nejen běžnou obnovu památek, ale i rozsáhlé projekty typu obnovy katedrály
sv. Barbory v Kutné Hoře či Národního divadla v Praze. Tento absurdně
šibeniční termín pro posouzení rozsáhlých a složitých projektů bude činnost odborné
památkové složky již v principu paralyzovat a znemožní to naplňovat
veřejný zájem, k němuž je ze zákona určena.
Situace je to obdobná, jako
kdyby zákon lékařům výslovně znemožňoval sledovat pacienta déle než 10 dní a zakázal
mu provádět na něm ta vyšetření, která tuto lhůtu přesáhnou, a to i
v případě závažných a život ohrožujících chorob: právě tak zákon de facto
nařizuje zacházet s památkami, které patří k tomu nejcennějšímu, co
se nám v rámci českého kulturního dědictví dochovalo.
3)
Navržená novela památkového
zákona cíleně oslabuje naplnění veřejného zájmu na ochraně památek tím, že u staveb
v památkových rezervacích a zónách, které nejsou výslovně prohlášeny za
památku, ruší závazné stanovisko výkonné složky památkové péče. Nejen, že by se
zde k zásahům automaticky nevyjadřovala odborná složka památkové péče, ale
ani názor výkonného orgánu by nebyl závazný, a tedy vymahatelný. Tato
skutečnost by výrazně oslabila ochranu historických měst v českých zemích
a logicky by pak časem vedla ke zrušení rezervací a zón, neboť by ztratily svůj
zákonem deklarovaný smysl.
Tento přístup je naprosto nepochopitelný: česká,
moravská a slezská historická města patří k nejlépe dochovaným, a tedy
nejcennějším historickým městům v Evropě a generují mimochodem i nemalou
část zisku z turistického ruchu. I za současných podmínek v nich vzniká
řada nových staveb, které se vyznačují kvalitní architekturou a promyšleným
dialogem s historickým městem, a to právě proto, že architekti, investoři
a památkáři jako reprezentanti veřejného zájmu mezi sebou konstruktivně
komunikují. Není zde proto žádný relevantní důvod památkovou péči uvedeným
způsobem oslabovat.
4
) Novela oproti předchozí
verzi sice neruší ochranná pásma kolem kulturních památek a rezervací, avšak
požaduje u většiny z nich naprosto nerealisticky jejich „přeprohlášení“ do
konce roku 2028. Tento termín nelze stihnout odborně ani administrativně – a
tak je návrh de facto jen „odloženým“ zrušením ochranných pásem,
která
chrání nejcennější památky a soubory před narušením panoramat nebo chaotickou a
nekvalitní zástavbou v jejich těsné blízkosti. Toto se týká i Prahy, u
níž je ochranné pásmo jednou z podmínek zápisu na prestižní seznam památek
světového kulturního dědictví UNESCO.
5)
Novela navrhuje výrazné
zkrácení doby záchranného archeologického výzkumu a z velké části přenáší
jeho finanční zátěž na veřejné instituce, což by pro obce a kraje znamenalo
v souhrnu stamilionové částky navíc. Výsledkem bude nedostatečná
kvalita výzkumů a zánik archeologických památek, o jejichž existenci bychom se
kvůli absurdně nastaveným časovým lhůtám ani neměli šanci dozvědět.
Výše zmíněné návrhy nepředstavují „kosmetickou“
nebo dílčí úpravu zákona, ale fatální oslabení památkové péče v českých
zemích. Pokud by zákon takto opravdu prošel, stala by se tato disciplína jen
formální položkou bez možnosti věci reálně ovlivnit. Lze použít paralelu
s ochranou přírody, jejíž ohrožení navrženými změnami zákonů je obdobné –
ovšem s tím rozdílem, že památky na rozdíl od přírody nedokáží nijak samy regenerovat.
Pokud poničíme památky a památkově cenná města, stane se to nevratně a navždy.
Nejde o památkáře, ale o
památky.
Vyzýváme Vás proto, abyste
novelu v předložené podobě odmítli.
doc. PhDr. Richard Biegel, Ph.D., v. r.
ředitel Ústavu pro dějiny umění FF UK
doc. Ing arch. Tomáš Efler, Ph.D., v. r.
vedoucí Ústavu dějin památkové péče FA ČVUT
doc. Ing. arch. Dalibor Hlaváček, Ph.D., v.r.,
děkan Fakulty architektury ČVUT
doc. PhDr. Martin Horáček, Ph.D., v. r.
katedra dějin umění FF UP v Olomouci, prezident Českého národního komitétu
ICOMOS
doc. Mgr. Radka Nokkala Miltová, Ph.D., v. r.
vedoucí Semináře dějin umění FF MU v Brně
prof. Tomáš Pospiszyl, Ph.D., v. r.
rektor Akademie výtvarných umění v Praze
Mgr. Marek Pokorný, v. r.
Předseda Uměleckohistorické společnosti v českých zemích
prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D., v. r.
člen vědecké rady Univerzity Karlovy, člen Učené společnosti České republiky
prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D., v. r.
vedoucí Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK
prof. Ing. arch. Petr Vorlík, Ph.D., v. r.
vedoucí Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT
prof. PhDr. et PaedDr. Jindřich Vybíral DSc., v. r.
rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze
doc. PhDr. Tomáš Winter, Ph.D., v. r.
ředitel Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i.
doc. PhDr. Jana Zapletalová, Ph.D., v. r.
vedoucí Katedry dějin umění FF UP
Kontakt na zástupce signatářů:
richard.biegel@ff.cuni.cz
