Význam pohledových povrchových úprav kamene

Kámen ve všech svých podobách patří spolu s hlínou a dřevem k nejdéle užívaným stavebním a sochařským materiálům.  Přinejmenším od antiky se opatřoval v architektuře i sochařství krycími povrchovými úpravami. Antické mramorové chrámy a sochy byly ve své době bouřlivě barevné. Ne konstrukční materiál, ale jeho povrchová úprava byla tím, co divák viděl a vnímal.

Povrchové úpravy kamene mají dvě funkce: výtvarnou a ochranou. Výtvarná spočívá v barevnosti, v kvalitě povrchu a v zapojení jednotlivosti do architektonické/umělecké kompozice celku. Ochranná pak v tom, že povrchová úprava – např. omítka – brání degradaci kamenné
konstrukce.Historickými povrchovými úpravami kamene jsou omítky, olejové, vápenné a temperové nátěry, ilusivní (malované) mramorování,
potažení umělým mramorem, zlacení.  Různost situací, různost užívaných materiálů, různost jejich zpracování a odlišnou náročnost zpracování je potřeba vnímat. Ztotožňovat povrchové úpravy kamene s nátěrem jeho nepřipraveného povrchu je hrubě zavádějící.

Až do druhé poloviny 19. století byly krycí povrchové úpravy kamenných konstrukcí a soch standardem. Od druhé poloviny 19. století začaly upadat v nemilost. Důvodů bylo více a v čase se měnily.Důsledkem je nejen pokračující ničení historických povrchových úprav a téměř
úplná rezignace na jejich obnovu, ale také nezájem. Povrchové úpravy kamene a jejich význam pro výtvarnou kompozici díla jsou až na výjimky dějinami umění a architektury ignorovány. Průzkumy a dokumentace staveb je opět až na výjimky přehlížejí. Restaurování je
dominantně postaveno pouze na restaurování kamene, nikoliv na restaurování uměleckého díla, jehož podoba byla v minulosti vytvářena pohledovou povrchovou úpravou konstrukčního kamene.

Kulturní škody jsou veliké a těžko pochopitelné. To je důvod, proč se o téma pohledových povrchových úprav kamenných konstrukcí a soch zajímat.