Významní pražští zahradníci 19. století

Zprvu v Praze v 19. století působilo několik významných šlechtických zahradníků, jejichž dílem jsou zahrady doposud existující, ale i ty nedochované. Ne vždy byli zahradníci těmi, kdo zahradu projektoval, ale vždy to byli oni, kdo zahradu hmotně stvořil.
O zahrady Pražského hradu se například starali František Ritschel (1816-1882), nebo Bedřich Petrzikowsky (1824-1900). O zahradu rodiny Kinských zahradní ředitel knížete Kinského Friedrich Wünscher (1809-1894) a o zahradu, dnes známou jako Klamovka, ředitel hraběcích zahrad Clam-Gallase Josef Bedřich Blecha (1816-1895). O Valdštejnskou zahradu od roku 1827 pečoval Jan Dittrich (1801-1892), zakladatel významné pražské zahradnické rodiny. Jeho syn Antonín (1839-1897), který převzal po otcově smrti péči o Valdštejnskou zahradu, byl jedním z hybatelů zahradnického dění v Praze, uznávaným odborníkem, autorem knih se zahradnickou tématikou. Stejně tak jako A. Dittrich, byl za nestora pražských zahradníků poslední třetiny 19. století považován knížecí fürstenberský ředitel zahrad Jan Ferdinand Liebl (1834–1911). Po smrti otce Jiřího (1802-1863) převzal správu malostranské fürstenberské zahrady a přes pozdější nepřízeň majitelů dokázal zachovat její existenci.
Po polovině 19. století se někteří šlechtičtí zahradníci, či jejich potomci, osamostatnili a založili soukromé, komerční zahrady. Příkladem může být potomek rodiny Dittrichů Gustav (1832-1868). Zemřel mlád, jeho manželka Marie (1840-1889) zdědila dobře fungující Umělecký a obchodnický závod zahradnický Gustava Dittricha a díky dalšímu manželovi Josefu Donátovi (1849-1921) toto zahradnictví patřilo mezi největší v Rakousko-Uhersku.
Obchodní zahradníci působící v Praze nebyli vždy potomky českých zahradníků. Roku 1863 například založil v Praze zahradnictví Arnošt Bahlsen (1838-1898) původem z německého Erfurtu.
První komerční zahradnictví se zabývala pěstěním širokého sortimentu rostlin. Jen několik málo zahradníků směřovalo k úzké specializaci. Jedním z nich byl Antonín Záruba (1867-1937). Zprvu pěstoval především růže, ale na sklonku 19. století se začal specializovat na kaktusy a o několik let později se stal největším komerčním pěstitelem kaktusů v Rakousko-Uhersku.
V Praze existovalo vedle zahrad, které bylo možno obdivovat, či v nich nakupovat, i několik majících za úkol vzdělávat. Tamní zahradník byl tedy nejen tím, kdo zahradu tvořil, ale i tím, kdo své zkušenosti předával další generaci. V menší míře lze takto mluvit o zahradě České společnosti pro zvelebování zahradnictví v Praze (dnešní Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy) a tamním zahradníkovi Josefu Fialovi (1818-1884). V plném rozsahu to platilo pro tehdejší univerzitní zahradu na Smíchově a tamním zahradníku Matyáši Tatarovi (1838-?), který stál na počátku profesní kariéry mnoha významných českých zahradníků. Na sklonku 19. století byl místem zrodu mnoha zahradníků Zemský ústav pomologický v Troji u Prahy, existující od roku 1871. Zahradnickou teorii i praxi zde, za dobu existence ústavu, vyučovalo několik významných učitelů. Například v letech 1873 až 1908 Josef Bláha (1842-1923), jemuž vděční žáci v roce 1930 na někdejší budově pomologického ústavu odhalili pamětní desku. V souvislosti s pomologickým ústavem lze zmínit ještě jméno jednoho významného zahradníka, syna spisovatelky Boženy Němcové Karla (1839 – 1901), který v letech 1896 až 1901 ústav řídil.
Své nezastupitelné místo v zahradnické kultuře i historii Prahy měli městští zahradníci. Krom známého Františka Thomayera (1856-1938) byli zahradníky Prahy a jeho částí další významní mužové. Prvním z řady ředitelů městských sadů byl Ferdinand Malý (1828-1914) působící v Praze sice krátce, jen v letech 1874 až 1878, přesto jeho dílem bylo několik z prvních městských parků. Jeho nástupci byli například Karel Jan Skalák (1863-1916), v roce 1899 autor ústřední botanické zahrady pro školy pražské, nebo Leopold Batěk (1869-1928), roku 1909 iniciátor zahradnické školy existující dodnes pod názvem Střední odborná škola stavební a zahradnické v Praze 9.