Jednatelská zpráva 2017

Jednatelská zpráva Klubu za starou Prahu pro rok 2017

Vážení účastníci členské schůze,

dovolte mi začít letošní jednatelskou zprávu trochu obecnější úvahou. V Praze je již léta ochrana památek uměle stavěna do protikladu k rozvoji města. Stal se z toho dokola omílaný příběh s černobíle rozvrženými postavami – architekti a památkáři jsou v něm označeni za přirozené vzájemné nepřátele, úcta ke sterému je vykreslena jako podivínská libůstka čpící zatuchlinou a vše nové naopak jako naleštěný automat na štěstí, ochrana památek není chápána jako výsledek společenského pokroku, ale jako jeho brzda. Na pochybný postoj, živený nejen některými investory, ale bohužel též politiky a odborníky, že nejvíce městu škodí ti, kteří chtějí chránit jeho historickou podstatu, jsme si v hlavním městě natolik zvykli, že nás už zdánlivě nemohlo nic překvapit. Opak se ale ukázal být pravdou. V minulém roce totiž získal další úroveň – památková péče se nově stává obětním beránkem v případech, kde se jedná o zcela zjevné a s ochranou památek nesouvisející selhání města.

Nejkřiklavějším případem tohoto principu je aktuální kauza havarijního stavu Libeňského mostu. Že umělecky, technicky a historicky mimořádně cenná stavba Pavla Janáka a Františka Mencla chátrá, je zjevné minimálně 15 let – jen Klub Za starou Prahu na tento problém upozorňoval soustavně od roku 2004, kdy byl také podán první podnět na prohlášení mostu za kulturní památku. Dlouhá léta se také vedou debaty o jeho možné opravě nebo demolici, přičemž politiky opakované teze o údajné neopravitelnosti mostu, případně velké nákladnosti rekonstrukce, byly opakovaně vyvráceny expertními posudky. V roce 2015 se pak o kauze velmi intenzivně diskutovalo v médiích, přičemž už tehdy bylo výsledkem usnesení rady hlavního města, které nařizovalo bezodkladně zahájit opravu stávajícího mostu. Přesto jsme byli na přelomu roku svědky toho, že most byl pro „náhlý havarijní stav“ spektakulárně uzavřen, přičemž radní pro dopravu Petr Dolínek dával vinu za celou situaci zcela absurdně památkářům a zástupcům občanské společnosti: tedy těm, kteří na neúnosnost situace celá léta upozorňovali a snažili se ji změnit. Tato kauza, která patřila v uplynulém období k nejdiskutovanějším, má několik rovin, které stojí za pozornost, protože o aktuální situaci ochrany památek v Praze mnohé vypovídají.

První z nich je skutečnost, že se navzdory snahám občanské veřejnosti i některých institucí prohlubuje pragmaticko-technokratický přístup k rozvoji města. Hodnoty jako kvalita života, úroveň životního prostředí a péče o veřejný prostor, kulturu a památky nepatří mezi priority města vlastně ani v rétorické rovině – zcela ustoupily důrazu na krátkodobou ekonomickou efektivitu a snaze řešit komplexní problémy tím, že se buď maximálně banalizují, nebo se rozdělí na partikulární a vzájemně neprovázané úkoly: v případě Libeňského mostu se tak nebere v potaz žádná jiná hodnota, než ta ryze technická a komunikační. V době, jejímž heslem je spravovat stát jako firmu – jinými slovy věci veřejné jako soukromý podnik – to není překvapivé zjištění. Pro památkovou péči je ale tento přístup smrtící: smysl ochrany konkrétních památek totiž, přes časté pokusy, nikdy nebude možné obhájit pragmaticky, vyplývá totiž vždy ze širších souvislostí a vazeb na dějiny, prostředí a kulturní tradici. Kromě Libeňského mostu o tomto principu nejvýmluvněji svědčily dvě kauzy loňského roku: v rámci rozprodávání nepotřebných nemovitostí v majetku státu došlo i na areál Invalidovny, národní kulturní památku, a objekt beuronského kláštera sv. Gabriela na Smíchově, kulturní památku. Ani v jednom případě ale zodpovědné úřady zpočátku nedokázaly reflektovat a do podmínek prodeje jednoznačně promítnout nutnost zajistit ochranu mimořádných kulturních hodnot, které se spolu s nemovitostmi mají dostat do soukromých rukou.

S tím přímo souvisí druhá rovina: kauza Libeňského mostu dokládá, že otázka památkové péče se stále více stává součástí komplexního a vzájemně provázaného souboru problémů. Ohrožení konkrétních staveb je jen málokdy otázkou úzce památkovou, většinou přímo souvisí s dalšími tématy: kvalitou veřejných prostranství, postupující gentrifikací města nebo dopravou. V případě Libeňského mostu je tak vedle ohrožené památky ve hře i otázka neschopnost eráru soustavně pečovat o nemovitý majetek, nebo riziko výstavby silničního mostu pro velkokapacitní automobilovou dopravu, který by neblaze ovlivnil život na obou březích řeky. K propojování památkových a nepamátkových témat docházelo přirozeně vždy, nicméně s rostoucí snahou představitelů města roli a smysl památkové péče zpochybňovat se to jeví jako stále významnější princip. Ochrana památek pro památky samotné přestává být srozumitelnou hodnotou a jsou to právě vazby na další souvislosti, co jednotlivým případům dává v očích veřejnosti legitimitu. Z pesimistického hlediska je to další úlitba pragmatické době, která i tak výsostně hodnotovou věc, jako je ochrana kulturního dědictví, potřebuje odůvodňovat konkrétními účely a praktickými přínosy. Optimistický pohled by v tom naopak mohl spatřit velkou příležitost nalézat nečekané spojence a sdílenou energii mimo oblast památkové péče – útoky politiků v případě Libeňského mostu ostatně směřovaly nejen na památkáře, ale občanskou společnost jako takovou. Z toho plyne výzva chápat roli památkové péče jako součást širšího celku, a tedy usilovat o porozumění a propojování s dalšími subjekty, byť vzdálenými památkové péči – úkol, o který se Klub Za starou Prahu dlouhodobě snaží. Realistický pohled jen potvrzuje, že nám pravděpodobně jiná možnost než toto rostoucí propojování nezbývá.

Třetí zásadní rovina, na kterou upozorňuje kauza Libeňského mostu, se týká už úzce památkové péče: jde o další z řady kauz, na které se ukazuje, že v tuto chvíli neexistuje systémové opatření, které by zajistilo ochranu památkám, kterým bezprostředně hrozí fyzický zánik. Zklamáním je v tomto ohledu zejména postup ministerstva kultury, které přes nespornou a odborníky potvrzenou historickou a uměleckou hodnotu stavby odmítlo prohlásit Libeňský most za kulturní památku, a to právě z důvodu jeho havarijního stavu. Z hlediska teorie a metodického postupu tak vzniká paradoxní situace, kdy nejvýznamnějším prvkem při určení památkové hodnoty není historický význam nebo estetické kvality, ale aktuální fyzický stav. Z hlediska praxe pak neřešitelný problém, protože hodnota mnohých staveb je rozpoznána až ve chvíli, kdy je jejich existence bezprostředně ohrožena, a prohlášení za kulturní památku je často jediným nástrojem umožňujícím jejich zachování. Památek, které se dostanou do podobného vakua, ať už kvůli zchátralosti, nebo pokročilému řízení o jejich demolici, do kterého ministerstvo nechce vstupovat, se opakovaně každým rokem objevuje několik (vloni například také mazutová výtopna na Invalidovně, která byla před několika dny skutečně zdemolována) a je tedy zřejmé, že nejde o výjimečné případy, ale o systémový a léta opakovaný problém, který si od ministerstva kultury naléhavě žádá transparentní a systémové řešení.

Tento obsáhlý a poněkud obecný úvod je podle mého názoru potřeba, protože pomůže porozumět dění v hlavních kauzách minulého roku – posun ve vztahu ke kulturnímu dědictví, komplexnost jednotlivých kauz i chybějící systémové nástroje pro jejich řešení je provázely téměř pokaždé.

Jedním ze smutných příkladů je dlouholetá kauza ohroženého domu čp. 1601 na Václavském náměstí, která v loni dospěla ke svému konci. V dubnu 2017 byla zahájena jeho demolice a v létě se začalo s novostavbou. Případ se táhl deset let a lze na něm proto proměnu atmosféry dobře pozorovat – co v roce 2010 motivovalo veřejnost k účasti na demonstracích, nakonec skončilo v řádu týdnů a bez velkého mediálního ohlasu a kauza se ve veřejném prostoru zatím ani nestala mementem, kterým z hlediska ochrany památek v Praze má být. Měli bychom si ji totiž pamatovat jako výjimečnou kronikou selhání všech zodpovědných míst stavebním úřadem počínaje a hned několika ministry kultury konče. Investorovi a úřadům se ale podle všeho podařilo veřejnost vyčerpat a Praha tento případ zdá se vstřebala jako jednu z mnoha běžných úliteb takzvanému rozvoji města. Navíc se tu podařilo úspěšně využít další ze systémových „děr“ v přístupu k památkové ochraně – úřady se zalekly památkové ochrany domu z toho důvodu, že investor už do přípravy demolice v takzvané dobré víře investoval čas a prostředky, které by mohl po státu požadovat zpět. Systémové dopady tohoto precedentu, které se začínají objevovat propisovat i do dalších kauz, zatím ještě nebyly adekvátně zhodnoceny – pokud totiž tento přístup byl uplatňován konzistentně a do důsledku, znamenalo by to, že k účinné paralyzaci snah o památkovou ochranu by stačil v podstatě jakýkoliv návrh investora, ke kterému alespoň jeden ze dotčených orgánů vydá kladný souhlas. Dopad, který bude mít tato kauza na statut pražské památkové rezervace, zatím nelze odhadnout přesně, vzhledem k výše popsaným hodnotovým posunům ale bude s nejvyšší pravděpodobností negativní.

Precedentní charakter má také po Libeňském mostu druhá nejvýznamnější kauza loňského roku, plánovaná demolice budovy Transgasu na rozhraní Nového Města a Vinohrad. V loňském roce pokračovaly snahy zvrátit památkovými orgány již schválenou demolici, které vyvrcholily protestními akcemi, na nichž se podílelo hned několik spolků a celá řada odborníků. Ještě na podzim existovala silná naděje na prohlášení areálu za kulturní památku, protože tehdejší ministr kultury Hermann se díky soustavnému tlaku odborné veřejnosti rozhodl přezkoumat původní odmítavé ministerské stanovisko. Tato iniciativa ale měla vrcholně trapnou pointu: Daniel Hermann krátce před volbami v rozhovoru pro média prohlášení Transgasu za památku přislíbil, avšak po volbách, těsně před odchodem z funkce, přezkumné řízení nechal bez zjevného důvodu zastavit, čímž možnost na památkovou ochranu areálu pohřbil. Byť jistá naděje pro tuto stavbu stále existuje, je zjevné, že ani případnou záchranou na poslední chvíli problém nekončí. Klub Za starou Prahu ve shodě s odborníky na poválečnou architekturu upozorňuje na to, že stále nedostatečně chráníme dědictví 2. poloviny 20. století a že ministerstvo kultury k návrhům na prohlášení těchto staveb za kulturní památky přistupuje dlouhodobě problematickým způsobem. I jednoznačné ikony této éry na prohlášení za památku marně čekají (OD Kotva, plavecký stadion Podolí, Strojimport a řada dalších), nebo je u nich opakovaně odmítáno (karlovarský Hotel Thermal ad.). V Praze se to týkalo v loňském roce především již zmíněné unikátní mazutové výtopny na sídlišti Invalidovna, kterou ministerstvo odmítlo prohlásit z důvodu špatného stavebního stavu, a dále pak památkové ochrany ďáblického sídliště. Jedno u urbanisticky a architektonicky nejzdařilejších sídlišť na našem území patří stále mezi nejautentičtěji dochovaná, v současné době je ovšem bezprostředně ohroženo spekulativní výstavbou agresivně prosazovanou vlivným developerem. Proto byl podán návrh na prohlášení vybraných objektů za kulturní památky – ministerstvo kultury se jím ale odmítlo zabývat s argumentem, že sídliště není nijak pozoruhodné a je dostatečně chráněno územně plánovacím regulativy. Toto stanovisko je přitom v rozporu s metodikou hodnocení a památkové ochrany sídlišť, které ministerstvo nechalo vypracovat a schválilo. Lze jen doufat, že toto a podobná stanoviska tvoří jen poslední z řady nedorozumění, že ministerstvo kultury akceptuje stávající stav odborného poznání a své role garanta ochrany kulturního dědictví se zodpovědně ujme i v případě nesporně hodnotných děl vzniklých po roce 1945.

Posledním významným případem, na kterém se řeší otázka s obecnější, pro budoucnost památkové péče v Praze zásadním způsobem, je plánovaná výšková zástavba na Pankrácké pláni. Záměr vybavit exponovanou část pražského horizontu sedmdesátimetrovými věžáky je nejen v rozporu se závazky, které má Praha jako památka Světového dědictví vůči UNESCO, ale otevírá také možnost nové, ale k podobným projektům benevolentní výškové regulace pražské výstavby, se kterou v některých lokalitách počítá stávající návrh Metropolitního plánu. Dosud vyhýbavý nebo přímo arogantní postupu Prahy i státu vůči UNESCO a také debaty, které se kolem statusu památky Světového dědictví odehrávaly, vyplývá, že i zde došlo k zásadnímu hodnotovému posunu: povědomí o tom, jaký smysl má zápis Prahy mezi světové kulturní statky, jaké hodnoty to reprezentuje a jaké závazky z toho vyplývají, bylo oslabeno do té míry, že je třeba shodu na těchto principech v debatě znovu pracně nalézat. Totéž pak platí i pro jednotlivé klíčové charakteristiky Prahy jako Světové památky – už nyní je zřejmé, že v případě pražského panoramatu a výškové regulace není jádro problému v plánech pro jednotlivé lokality, ale v otázce, co jsou vlastně hodnoty panoramatu a proč si zasluhují ochranu. Zdá se, že obě témata – hodnota panoramatu a status Prahy jako památky Světového dědictví – jsme považovali od 90. let minulého století za natolik samozřejmá a nesporná, že jsme podcenili nutnost je neustále vysvětlovat a obhajovat: v době, kdy má nastat intenzivní debata o Metropolitním plánu Prahy, který přístup k rozvoji města určí na léta dopředu, je nezbytně nutné se tohoto úkolu opět aktivně chopit. Je přitom možné předeslat, že s největší pravděpodobností bude třeba hledat nové způsoby, jak zmíněné hodnoty pojmenovat a zprostředkovávat.

Památkovou péči v (nejen) v Praze v minulém roce nezanedbatelným způsobem ovlivnily ještě dvě události. Neúspěchem skončila dlouholetá snaha o přípravu nového památkového zákona – verze předložená vládou byla nejprve v rámci nepřehledného připomínkovacího procesu nejprve pozměněna a poté poslaneckou sněmovnou zcela zamítnuta. Zda je to dobře, či nikoliv, je věcí diskuse. I na základě výše jmenovaných příkladů je však Klub Za starou Prahu toho názoru, že stávající zákon dlouhodobě nemůže stačit k zajištění adekvátní péče o kulturní dědictví, protože – jak o tom svědčí i výše zmíněné kauzy – už nyní není schopen odpovídat na problémy, které přináší měnící se společenské podmínky. Proto Klub vítá zahájení práce na nové variantě zákona a doufá, že při jejím sestavování zpracovatelé budou vycházet ze zkušeností a podnětů, které přinesla zjitřená debata nad odmítnutým návrhem. Ve zdárný výsledek je třeba doufat tím spíš, že v loňském roce slavil úspěch jiný legislativní záměr, novela stavebního zákona, která spolkům a sdružením vzala možnost vstupovat jako účastníkům do územního řízení. Jakkoliv dopad této změny na památkové kauzy není fatální, jde o důležité vítězství v boji politického a byrokratického aparátu proti občanské společnosti, který bude mít nepochybně další pokračování. Jednoznačně dobrou zprávou ze světa předpisů bylo naopak dokončení návrhu Management plánu ochrany Historického centra Prahy, dokumentu, který se Praha UNESCu zavázala sestavit již před 25 lety. Materiál zpracovaný pod vedením doc. Zdeňka Cikána a arch. Jana Sedláka je promyšlený a připravený se zjevnou erudicí a pečlivostí – lze k němu vznést jedinou výhradu, a sice že jeho principy zatím nejsou v souladu s některými tezemi Metropolitního plánu. Podle Klubu Za starou Prahu ale platí, že pokud bude tento materiál přijat, znamenalo by to zásadní vzpruhu pro péči o nejcennější historické lokality Prahy. Rozhodující ale bude samozřejmě přístup zodpovědných orgánů – vzhledem k tomu, jak bohorovně se zachází s nyní platnými regulativy, lze očekávat, že za uplatňování pravidel Management plánu v praxi se ještě povede urputný boj.

Tendence popsané na předchozích odstavcích bezděky ilustruje skutečnost, že jejich důsledky začínají přímo dopadat i na Klubu Za starou Prahu. Již v minulém roce jsme zde podali zprávu o záměru Prahy 1 nákladně rekonstruovat Juditinu věž a při té příležitosti z ní Klub vystěhovat. Tato snaha pokračuje nadále a postupně získala rozměry plnohodnotné kauzy. Z předložené studie totiž vyplývá, že vzácná románská stavba nemá projít citlivou obnovou, ale poměrně razantní přestavbou, která ji má uzpůsobit turistickému využití. Klub Za starou Prahu se ve shodě s NPÚ od počátku snažil o věcné jednání s Prahou 1. Přestože je ale v Juditině věži právoplatným nájemníkem, poskytla mu Praha 1 informace teprve po opakované a dlouhodobé urgenci. Ukázalo se přitom, že tvrzení zástupců městské části v čele se starostou Oldřichem Lomeckým se nezakládají na pravdě a jsou v rozporu s předloženou studií, kterou má Klub k dispozici. Praha 1 prostřednictvím starosty například opakovaně tvrdí, že věž je v havarijním stavu, což ale nevyplývá z žádného, ani městskou částí objednaného posudku. Vehementně také popírá záměr trvale vystěhovat Klub, což ale neodpovídá obsahu navržené studie, která s činností Klubu ve věži nepočítá. Studii rekonstrukce věže v rozporu s vyjádřením NPÚ schválil památkový odbor pražského magistrátu, jeho stanovisko ale na podzim zrušila památková inspekce ministerstva kultury. Městská část i magistrát ovšem obratem deklarovaly, že budou ve snaze o prosazení projektu pokračovat. Vzhledem k tomu, že mimo existenčních problémů pro Klub to bude znamenat především zásadní ohrožení autenticity unikátní národní kulturní památky, a vzhledem k setrvale manipulativnímu a neserióznímu jednání ze strany MČ Praha 1 byl Klub nakonec donucen přistoupit na konfliktnější řešení, a to v podobě medializace kauzy a zahájení potřebných právních kroků. Klub jednoznačně podpoří snahy o citlivou opravu památky, zásahům, které by mohly ohrozit její historickou podstatu, ale bude všemi silami bránit.

Přes toto ohrožení zůstává Juditina věž živým místem mnoha kulturních a přednáškových aktivit, ať už jde o tradiční Pondělky ve věži, koncerty, křty publikací, debaty nebo také samozřejmě činnost unikátního oborového knihkupectví. V perspektivě všech zmíněných kauz, událostí a principů nelze dostatečně zdůraznit, jak moce jsou tyto klubovní aktivity zaměřené na osvětu a budování mostů mezi různými skupinami důležité. I v uplynulém období to bylo nejvíce patrné na vlajkové lodi těchto snah, Ceně za novou stavbu v historickém prostředí: za rok 2017 ji obdržel komplex obecních budov v Bílovicích nad Svitavou od Pavla Pekára a PP architects – cena opět potvrdila, že ze strany architektů i památkářů stále existuje ochota a snad i touha se potkávat a společně debatovat. V minulém roce pochopitelně také pokračovalo vydávání Věstníků a probíhaly tradiční Hovory o Praze, organizované členkou domácí rady, dr. Helgou Turkovou.

Jakkoliv se může zdát celkové shrnutí minulého roku depresivní, všechny tyto aktivity dokazují, že není třeba propadat splínu. Svědčí totiž o tom, že Klub Za starou Prahu stále má živé a zdravé jádro a že je v něm stále shromážděn neutuchající zájem poznávat dědictví minulosti a zasazovat se o jeho ochranu. To pochopitelně neplatí jen o Domácí radě, ale o nás všech, kteří se zde nyní setkáváme. Věřím, že pokud jeden každý budeme pokračovat v úsilí o zachování historické paměti, pokud budeme rozvíjet poznání této paměti a sdílet ho s druhými, nemůže svět pragmatické nekultury a dějinného zapomnění zcela zvítězit.

Děkuji tedy všem vám, kteří tvoříte Klub Za starou Prahu, i těm, kteří jeho snahy podporují, a přeji našemu spolku vše dobré do dalšího roku jeho činnosti.

Mgr. Jakub Bachtík

Jednatel Klubu Za starou Prahu