Jednatelská zpráva 2017
Jednatelská
zpráva Klubu za starou Prahu pro rok 2017
Vážení účastníci členské schůze,
dovolte
mi začít letošní jednatelskou zprávu trochu obecnější úvahou. V Praze je
již léta ochrana památek uměle stavěna do protikladu k rozvoji města. Stal
se z toho dokola omílaný příběh s černobíle rozvrženými postavami –
architekti a památkáři jsou v něm označeni za přirozené vzájemné
nepřátele, úcta ke sterému je vykreslena jako podivínská libůstka čpící
zatuchlinou a vše nové naopak jako naleštěný automat na štěstí, ochrana památek
není chápána jako výsledek společenského pokroku, ale jako jeho brzda. Na
pochybný postoj, živený nejen některými investory, ale bohužel též politiky a
odborníky, že nejvíce městu škodí ti, kteří chtějí chránit jeho historickou podstatu,
jsme si v hlavním městě natolik zvykli, že nás už zdánlivě nemohlo nic
překvapit. Opak se ale ukázal být pravdou. V minulém roce totiž získal
další úroveň – památková péče se nově stává obětním beránkem v případech,
kde se jedná o zcela zjevné a s ochranou památek nesouvisející selhání
města.
Nejkřiklavějším
případem tohoto principu je aktuální kauza
havarijního stavu Libeňského mostu. Že umělecky, technicky a historicky
mimořádně cenná stavba Pavla Janáka a Františka Mencla chátrá, je zjevné minimálně
15 let – jen Klub Za starou Prahu na tento problém upozorňoval soustavně od
roku 2004, kdy byl také podán první podnět na prohlášení mostu za kulturní
památku. Dlouhá léta se také vedou debaty o jeho možné opravě nebo demolici,
přičemž politiky opakované teze o údajné neopravitelnosti mostu, případně velké
nákladnosti rekonstrukce, byly opakovaně vyvráceny expertními posudky.
V roce 2015 se pak o kauze velmi intenzivně diskutovalo v médiích,
přičemž už tehdy bylo výsledkem usnesení rady hlavního města, které nařizovalo
bezodkladně zahájit opravu stávajícího mostu. Přesto jsme byli na přelomu roku
svědky toho, že most byl pro „náhlý havarijní stav“ spektakulárně uzavřen,
přičemž radní pro dopravu Petr Dolínek dával vinu za celou situaci zcela
absurdně památkářům a zástupcům občanské společnosti: tedy těm, kteří na
neúnosnost situace celá léta upozorňovali a snažili se ji změnit. Tato kauza,
která patřila v uplynulém období k nejdiskutovanějším, má několik
rovin, které stojí za pozornost, protože o aktuální situaci ochrany památek
v Praze mnohé vypovídají.
První
z nich je skutečnost, že se navzdory snahám občanské veřejnosti i
některých institucí prohlubuje pragmaticko-technokratický přístup
k rozvoji města. Hodnoty jako kvalita života, úroveň životního prostředí a
péče o veřejný prostor, kulturu a památky nepatří mezi priority města vlastně
ani v rétorické rovině – zcela ustoupily důrazu na krátkodobou ekonomickou
efektivitu a snaze řešit komplexní problémy tím, že se buď maximálně
banalizují, nebo se rozdělí na partikulární a vzájemně neprovázané úkoly:
v případě Libeňského mostu se tak nebere v potaz žádná jiná hodnota,
než ta ryze technická a komunikační. V době, jejímž heslem je spravovat
stát jako firmu – jinými slovy věci veřejné jako soukromý podnik – to není
překvapivé zjištění. Pro památkovou péči je ale tento přístup smrtící: smysl
ochrany konkrétních památek totiž, přes časté pokusy, nikdy nebude možné
obhájit pragmaticky, vyplývá totiž vždy ze širších souvislostí a vazeb na
dějiny, prostředí a kulturní tradici. Kromě Libeňského mostu o tomto principu
nejvýmluvněji svědčily dvě kauzy loňského roku: v rámci
rozprodávání nepotřebných nemovitostí
v majetku státu došlo i na areál Invalidovny, národní kulturní
památku, a objekt beuronského kláštera sv. Gabriela na Smíchově, kulturní
památku. Ani v jednom případě ale zodpovědné úřady zpočátku nedokázaly
reflektovat a do podmínek prodeje jednoznačně promítnout nutnost zajistit
ochranu mimořádných kulturních hodnot, které se spolu s nemovitostmi mají
dostat do soukromých rukou.
S tím
přímo souvisí druhá rovina: kauza Libeňského mostu dokládá, že otázka památkové
péče se stále více stává součástí komplexního a vzájemně provázaného souboru
problémů. Ohrožení konkrétních staveb je jen málokdy otázkou úzce památkovou,
většinou přímo souvisí s dalšími tématy: kvalitou veřejných prostranství,
postupující gentrifikací města nebo dopravou. V případě Libeňského mostu je tak
vedle ohrožené památky ve hře i otázka neschopnost eráru soustavně pečovat o
nemovitý majetek, nebo riziko výstavby silničního mostu pro velkokapacitní
automobilovou dopravu, který by neblaze ovlivnil život na obou březích řeky.
K propojování památkových a nepamátkových témat docházelo přirozeně vždy,
nicméně s rostoucí snahou představitelů města roli a smysl památkové péče
zpochybňovat se to jeví jako stále významnější princip. Ochrana památek pro
památky samotné přestává být srozumitelnou hodnotou a jsou to právě vazby na
další souvislosti, co jednotlivým případům dává v očích veřejnosti legitimitu.
Z pesimistického hlediska je to další úlitba pragmatické době, která i tak
výsostně hodnotovou věc, jako je ochrana kulturního dědictví, potřebuje
odůvodňovat konkrétními účely a praktickými přínosy. Optimistický pohled by
v tom naopak mohl spatřit velkou příležitost nalézat nečekané spojence a
sdílenou energii mimo oblast památkové péče – útoky politiků v případě
Libeňského mostu ostatně směřovaly nejen na památkáře, ale občanskou společnost
jako takovou. Z toho plyne výzva chápat roli památkové péče jako součást
širšího celku, a tedy usilovat o porozumění a propojování s dalšími
subjekty, byť vzdálenými památkové péči – úkol, o který se Klub Za starou Prahu
dlouhodobě snaží. Realistický pohled jen potvrzuje, že nám pravděpodobně jiná
možnost než toto rostoucí propojování nezbývá.
Třetí
zásadní rovina, na kterou upozorňuje kauza Libeňského mostu, se týká už úzce
památkové péče: jde o další z řady kauz, na které se ukazuje, že
v tuto chvíli neexistuje systémové opatření, které by zajistilo ochranu
památkám, kterým bezprostředně hrozí fyzický zánik. Zklamáním je v tomto
ohledu zejména postup ministerstva kultury, které přes nespornou a odborníky
potvrzenou historickou a uměleckou hodnotu stavby odmítlo prohlásit Libeňský
most za kulturní památku, a to právě z důvodu jeho havarijního stavu.
Z hlediska teorie a metodického postupu tak vzniká paradoxní situace, kdy
nejvýznamnějším prvkem při určení památkové hodnoty není historický význam nebo
estetické kvality, ale aktuální fyzický stav. Z hlediska praxe pak neřešitelný
problém, protože hodnota mnohých staveb je rozpoznána až ve chvíli, kdy je
jejich existence bezprostředně ohrožena, a prohlášení za kulturní památku je
často jediným nástrojem umožňujícím jejich zachování. Památek, které se
dostanou do podobného vakua, ať už kvůli zchátralosti, nebo pokročilému řízení
o jejich demolici, do kterého ministerstvo nechce vstupovat, se opakovaně
každým rokem objevuje několik (vloni například také
mazutová výtopna na Invalidovně, která byla před několika dny
skutečně zdemolována) a je tedy zřejmé, že nejde o výjimečné případy, ale o
systémový a léta opakovaný problém, který si od ministerstva kultury naléhavě
žádá transparentní a systémové řešení.
Tento
obsáhlý a poněkud obecný úvod je podle mého názoru potřeba, protože pomůže
porozumět dění v hlavních kauzách minulého roku – posun ve vztahu ke
kulturnímu dědictví, komplexnost jednotlivých kauz i chybějící systémové
nástroje pro jejich řešení je provázely téměř pokaždé.
Jedním
ze smutných příkladů je dlouholetá kauza
ohroženého
domu čp. 1601 na Václavském náměstí, která v loni dospěla ke svému
konci. V dubnu 2017 byla zahájena jeho demolice a v létě se začalo
s novostavbou. Případ se táhl deset let a lze na něm proto proměnu
atmosféry dobře pozorovat – co v roce 2010 motivovalo veřejnost
k účasti na demonstracích, nakonec skončilo v řádu týdnů a bez velkého
mediálního ohlasu a kauza se ve veřejném prostoru zatím ani nestala mementem,
kterým z hlediska ochrany památek v Praze má být. Měli bychom si ji
totiž pamatovat jako výjimečnou kronikou selhání všech zodpovědných míst
stavebním úřadem počínaje a hned několika ministry kultury konče. Investorovi a
úřadům se ale podle všeho podařilo veřejnost vyčerpat a Praha tento případ zdá
se vstřebala jako jednu z mnoha běžných úliteb takzvanému rozvoji města.
Navíc se tu podařilo úspěšně využít další ze systémových „děr“ v přístupu
k památkové ochraně – úřady se zalekly památkové ochrany domu z toho
důvodu, že investor už do přípravy demolice v takzvané dobré víře investoval
čas a prostředky, které by mohl po státu požadovat zpět. Systémové dopady
tohoto precedentu, které se začínají objevovat propisovat i do dalších kauz,
zatím ještě nebyly adekvátně zhodnoceny – pokud totiž tento přístup byl
uplatňován konzistentně a do důsledku, znamenalo by to, že k účinné
paralyzaci snah o památkovou ochranu by stačil v podstatě jakýkoliv návrh
investora, ke kterému alespoň jeden ze dotčených orgánů vydá kladný souhlas.
Dopad, který bude mít tato kauza na statut pražské památkové rezervace, zatím
nelze odhadnout přesně, vzhledem k výše popsaným hodnotovým posunům ale
bude s nejvyšší pravděpodobností negativní.
Precedentní
charakter má také po Libeňském mostu druhá nejvýznamnější kauza loňského roku,
plánovaná demolice
budovy Transgasu na
rozhraní Nového Města a Vinohrad. V loňském roce pokračovaly snahy
zvrátit památkovými orgány již schválenou demolici, které vyvrcholily
protestními akcemi, na nichž se podílelo hned několik spolků a celá řada
odborníků. Ještě na podzim existovala silná naděje na prohlášení areálu za
kulturní památku, protože tehdejší ministr kultury Hermann se díky soustavnému
tlaku odborné veřejnosti rozhodl přezkoumat původní odmítavé ministerské
stanovisko. Tato iniciativa ale měla vrcholně trapnou pointu: Daniel Hermann
krátce před volbami v rozhovoru pro média prohlášení Transgasu za památku
přislíbil, avšak po volbách, těsně před odchodem z funkce, přezkumné
řízení nechal bez zjevného důvodu zastavit, čímž možnost na památkovou ochranu
areálu pohřbil. Byť jistá naděje pro tuto stavbu stále existuje, je zjevné, že
ani případnou záchranou na poslední chvíli problém nekončí. Klub Za starou
Prahu ve shodě s odborníky na poválečnou architekturu upozorňuje na to, že
stále nedostatečně chráníme dědictví 2. poloviny 20. století a že ministerstvo
kultury k návrhům na prohlášení těchto staveb za kulturní památky
přistupuje dlouhodobě problematickým způsobem. I jednoznačné ikony této éry na
prohlášení za památku marně čekají (OD Kotva, plavecký stadion Podolí,
Strojimport a řada dalších), nebo je u nich opakovaně odmítáno (karlovarský
Hotel Thermal ad.). V Praze se to týkalo v loňském roce především již
zmíněné unikátní
mazutové výtopny na
sídlišti Invalidovna, kterou ministerstvo odmítlo prohlásit z důvodu
špatného stavebního stavu, a dále pak
památkové
ochrany ďáblického sídliště. Jedno u urbanisticky a architektonicky
nejzdařilejších sídlišť na našem území patří stále mezi nejautentičtěji
dochovaná, v současné době je ovšem bezprostředně ohroženo spekulativní
výstavbou agresivně prosazovanou vlivným developerem. Proto byl podán návrh na
prohlášení vybraných objektů za kulturní památky – ministerstvo kultury se jím
ale odmítlo zabývat s argumentem, že sídliště není nijak pozoruhodné a je
dostatečně chráněno územně plánovacím regulativy. Toto stanovisko je přitom
v rozporu s metodikou hodnocení a památkové ochrany sídlišť, které
ministerstvo nechalo vypracovat a schválilo. Lze jen doufat, že toto a podobná
stanoviska tvoří jen poslední z řady nedorozumění, že ministerstvo kultury
akceptuje stávající stav odborného poznání a své role garanta ochrany
kulturního dědictví se zodpovědně ujme i v případě nesporně hodnotných děl
vzniklých po roce 1945.
Posledním
významným případem, na kterém se řeší otázka s obecnější, pro budoucnost
památkové péče v Praze zásadním způsobem, je plánovaná
výšková
zástavba na Pankrácké pláni. Záměr vybavit exponovanou část
pražského horizontu sedmdesátimetrovými věžáky je nejen v rozporu se
závazky, které má Praha jako památka Světového dědictví vůči UNESCO, ale
otevírá také možnost nové, ale k podobným projektům benevolentní výškové
regulace pražské výstavby, se kterou v některých lokalitách počítá
stávající návrh Metropolitního plánu. Dosud vyhýbavý nebo přímo arogantní
postupu Prahy i státu vůči UNESCO a také debaty, které se kolem statusu památky
Světového dědictví odehrávaly, vyplývá, že i zde došlo k zásadnímu
hodnotovému posunu: povědomí o tom, jaký smysl má zápis Prahy mezi světové
kulturní statky, jaké hodnoty to reprezentuje a jaké závazky z toho
vyplývají, bylo oslabeno do té míry, že je třeba shodu na těchto principech
v debatě znovu pracně nalézat. Totéž pak platí i pro jednotlivé klíčové
charakteristiky Prahy jako Světové památky – už nyní je zřejmé, že
v případě pražského panoramatu a výškové regulace není jádro problému
v plánech pro jednotlivé lokality, ale v otázce, co jsou vlastně
hodnoty panoramatu a proč si zasluhují ochranu. Zdá se, že obě témata – hodnota
panoramatu a status Prahy jako památky Světového dědictví – jsme
považovali od 90. let minulého století za natolik samozřejmá a nesporná, že
jsme podcenili nutnost je neustále vysvětlovat a obhajovat: v době, kdy má
nastat intenzivní debata o Metropolitním plánu Prahy, který přístup
k rozvoji města určí na léta dopředu, je nezbytně nutné se tohoto úkolu opět
aktivně chopit. Je přitom možné předeslat, že s největší pravděpodobností
bude třeba hledat nové způsoby, jak zmíněné hodnoty pojmenovat a
zprostředkovávat.
Památkovou
péči v (nejen) v Praze v minulém roce nezanedbatelným způsobem
ovlivnily ještě dvě události. Neúspěchem skončila dlouholetá snaha o
přípravu nového památkového zákona –
verze předložená vládou byla nejprve v rámci nepřehledného
připomínkovacího procesu nejprve pozměněna a poté poslaneckou sněmovnou zcela
zamítnuta. Zda je to dobře, či nikoliv, je věcí diskuse. I na základě výše
jmenovaných příkladů je však Klub Za starou Prahu toho názoru, že stávající
zákon dlouhodobě nemůže stačit k zajištění adekvátní péče o kulturní
dědictví, protože – jak o tom svědčí i výše zmíněné kauzy – už nyní není
schopen odpovídat na problémy, které přináší měnící se společenské podmínky.
Proto Klub vítá zahájení práce na nové variantě zákona a doufá, že při jejím
sestavování zpracovatelé budou vycházet ze zkušeností a podnětů, které přinesla
zjitřená debata nad odmítnutým návrhem. Ve zdárný výsledek je třeba doufat tím
spíš, že v loňském roce slavil úspěch jiný legislativní záměr,
novela stavebního zákona, která spolkům
a sdružením vzala možnost vstupovat jako účastníkům do územního řízení.
Jakkoliv dopad této změny na památkové kauzy není fatální, jde o důležité
vítězství v boji politického a byrokratického aparátu proti občanské
společnosti, který bude mít nepochybně další pokračování. Jednoznačně dobrou
zprávou ze světa předpisů bylo naopak
dokončení
návrhu Management plánu ochrany Historického centra
Prahy, dokumentu, který se Praha UNESCu zavázala sestavit již před
25 lety. Materiál zpracovaný pod vedením doc. Zdeňka Cikána a arch. Jana
Sedláka je promyšlený a připravený se zjevnou erudicí a pečlivostí – lze k němu
vznést jedinou výhradu, a sice že jeho principy zatím nejsou v souladu
s některými tezemi Metropolitního plánu. Podle Klubu Za starou Prahu ale
platí, že pokud bude tento materiál přijat, znamenalo by to zásadní vzpruhu pro
péči o nejcennější historické lokality Prahy. Rozhodující ale bude samozřejmě
přístup zodpovědných orgánů – vzhledem k tomu, jak bohorovně se zachází
s nyní platnými regulativy, lze očekávat, že za uplatňování pravidel
Management plánu v praxi se ještě povede urputný boj.
Tendence
popsané na předchozích odstavcích bezděky ilustruje skutečnost, že jejich
důsledky začínají přímo dopadat i na Klubu Za starou Prahu. Již v minulém
roce jsme zde podali zprávu o záměru Prahy 1
nákladně rekonstruovat Juditinu
věž a při té příležitosti z ní Klub vystěhovat. Tato snaha
pokračuje nadále a postupně získala rozměry plnohodnotné kauzy.
Z předložené studie totiž vyplývá, že vzácná románská stavba nemá projít
citlivou obnovou, ale poměrně razantní přestavbou, která ji má uzpůsobit
turistickému využití. Klub Za starou Prahu se ve shodě s NPÚ od počátku snažil
o věcné jednání s Prahou 1. Přestože je ale v Juditině věži
právoplatným nájemníkem, poskytla mu Praha 1 informace teprve po opakované a
dlouhodobé urgenci. Ukázalo se přitom, že tvrzení zástupců městské části
v čele se starostou Oldřichem Lomeckým se nezakládají na pravdě a jsou
v rozporu s předloženou studií, kterou má Klub k dispozici. Praha 1
prostřednictvím starosty například opakovaně tvrdí, že věž je v havarijním
stavu, což ale nevyplývá z žádného, ani městskou částí objednaného
posudku. Vehementně také popírá záměr trvale vystěhovat Klub, což ale
neodpovídá obsahu navržené studie, která s činností Klubu ve věži
nepočítá. Studii rekonstrukce věže v rozporu s vyjádřením NPÚ
schválil památkový odbor pražského magistrátu, jeho stanovisko ale na podzim
zrušila památková inspekce ministerstva kultury. Městská část i magistrát ovšem
obratem deklarovaly, že budou ve snaze o prosazení projektu pokračovat.
Vzhledem k tomu, že mimo existenčních problémů pro Klub to bude znamenat
především zásadní ohrožení autenticity unikátní národní kulturní památky, a
vzhledem k setrvale manipulativnímu a neserióznímu jednání ze strany MČ Praha 1
byl Klub nakonec donucen přistoupit na konfliktnější řešení, a to v podobě
medializace kauzy a zahájení potřebných právních kroků. Klub jednoznačně
podpoří snahy o citlivou opravu památky, zásahům, které by mohly ohrozit její
historickou podstatu, ale bude všemi silami bránit.
Přes
toto ohrožení zůstává Juditina věž živým místem mnoha kulturních a
přednáškových aktivit, ať už jde o tradiční Pondělky ve věži, koncerty, křty
publikací, debaty nebo také samozřejmě činnost unikátního oborového
knihkupectví. V perspektivě všech zmíněných kauz, událostí a principů
nelze dostatečně zdůraznit, jak moce jsou tyto klubovní aktivity zaměřené na
osvětu a budování mostů mezi různými skupinami důležité. I v uplynulém
období to bylo nejvíce patrné na vlajkové lodi těchto snah, Ceně za novou
stavbu v historickém prostředí: za rok 2017 ji obdržel komplex obecních budov v
Bílovicích nad Svitavou od Pavla Pekára a PP architects – cena opět potvrdila,
že ze strany architektů i památkářů stále existuje ochota a snad i touha se
potkávat a společně debatovat. V minulém roce pochopitelně také pokračovalo
vydávání Věstníků a probíhaly tradiční Hovory o Praze, organizované členkou
domácí rady, dr. Helgou Turkovou.
Jakkoliv
se může zdát celkové shrnutí minulého roku depresivní, všechny tyto aktivity
dokazují, že není třeba propadat splínu. Svědčí totiž o tom, že Klub Za starou
Prahu stále má živé a zdravé jádro a že je v něm stále shromážděn
neutuchající zájem poznávat dědictví minulosti a zasazovat se o jeho ochranu.
To pochopitelně neplatí jen o Domácí radě, ale o nás všech, kteří se zde nyní
setkáváme. Věřím, že pokud jeden každý budeme pokračovat v úsilí o
zachování historické paměti, pokud budeme rozvíjet poznání této paměti a sdílet
ho s druhými, nemůže svět pragmatické nekultury a dějinného zapomnění
zcela zvítězit.
Děkuji
tedy všem vám, kteří tvoříte Klub Za starou Prahu, i těm, kteří jeho snahy
podporují, a přeji našemu spolku vše dobré do dalšího roku jeho činnosti.
Jednatel Klubu Za starou Prahu