Jednatelská zpráva 2022

Jednatelská zpráva Klubu za starou Prahu pro rok 2022

Vážené účastnice, vážení účastníci řádné členské schůze Klubu Za starou Prahu,

mandát končící Domácí rady byl kratší než obvykle, aby se opět srovnal tradiční harmonogram rozklížený průběhem covidové krize, která nás už snad pomalu opouští. Kauz a témat, z nichž některá jsou i precedentního, celopražského významu, se ovšem i v těch nemnoha posledních měsících urodilo více než dost.

Asi největší mediální pozornost se věnovala plánované demolici a novostavbě železničního mostu na Výtoni. Že této technické a kulturní památce, která se zásadně uplatňuje v pražském panoramatu, hrozí bezprostřední zánik, bylo zřejmé už před několika lety. Správa železnic se totiž po desetiletích zanedbávané údržby rozhodla památku jako údajně neopravitelnou zbořit a nahradit volnou kopií nebo nově navrženou stavbou. (Připomeňme v této souvislosti, že most je památkou od roku 2004, takže na řešení neuspokojivého stavu bylo téměř 20 let.) Díky iniciativě pražského náměstka pro dopravu Adama Scheinherra se podařilo expertizou potvrdit, že most je opravitelný, a přesvědčit Správu železnic i ke zvažování památkově přijatelných variant. To však zatím skončilo neúspěšně. Správa železnic totiž nevypsala architektonickou soutěž, jak bylo původně zvažováno, ale takzvaný soutěžní dialog, který probíhá v jiném režimu a jehož zadání navíc bylo nastaveno tak, že variantu zachování památky znevýhodňovalo. Přestože se tak do nevděčné práce výběrové komise zapojili také členové Klubu, jejich názor nakonec v diskusi nepřevážil a zvolen byl projekt nahrazující památku novostavbou. Návrh, který byl představený v listopadu minulého roku, ovšem po právu sklidil kritiku ze strany památkářské i architektonické obce. Reakce široké i odborné veřejnosti byla dokonce natolik jednoznačná, že další osud mostu zůstává otevřený a možnost jeho záchrany stále reálně existuje.

Klub Za starou Prahu si je vědom toho, že kontext kauzy je složitý a že se zde střetává veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví na jedné straně a rovněž regulérní veřejný zájem na zkvalitnění a modernizaci vnitroměstské dopravy na straně druhé. Musí však trvat na svém dřívějším stanovisku, že jediné přijatelné řešení spočívá v opravě a zachování historického mostu na stávajícím místě. Za klíčový problém zde Klub považuje stanovení technických parametrů budoucí stavby, které musí najít kompromis mezi současnými normami, reálnými nároky na dopravu a možnostmi historické konstrukce. Klub proto podporuje myšlenku technického kolokvia o vyšehradském železničním mostě, které znovu prověří jeho skutečný stav a opravitelnost. Požaduje však, aby se na kolokviu podíleli také zahraniční experti nezávislí na Správě železnic. Klub se i nadále aktivně angažuje v úsilí o zachování památky a spolupracuje v tomto směru s dalšími iniciativami, zejména s petiční akcí Nebourat.cz.

Peripetie kolem vyšehradského mostu upozorňuje přinejmenším na tři obecnější problémy. První je velmi dobře známý: je jím skutečnost, že stávající systém památkové péče nemá žádné funkční páky vůči vlastníkům, kteří záměrně nebo z nedbalosti ohrožují kulturní dědictví. Že se Vyšehradský most nachází v havarijním stavu, je známo léta, přesto se problém řeší na poslední chvíli, a v rámci veřejné debaty se to bere jako fakt, aniž by někdo stav mostu vlastníkovi alespoň formálně vytkl.

Dělat však viníka jen ze Správy železnic by bylo příliš zjednodušující. S tím souvisí druhý obecný problém, který je méně patrný, ale již dostatečně pojmenovaný. Vyšehradský most není jedinou infrastrukturně klíčovou památkou, která došla na hranici zchátrání a jejíž modernizace se řeší tím, že se historická stavba zničí. I stav dalších pražských mostů je tristní, přičemž i v těchto případech jejich vlastníci nebo správci prosazují pragmatická, protipamátková řešení. Otazníky visí zejména nad mostem Hlávkovým, rovněž kulturní památkou, který měla Technická správa komunikací v úmyslu nahradit novostavbou. Celý tento problém ovšem dalece přesahuje oblast Prahy – v rámci celého Česka byly historických mostních konstrukcí bez povšimnutí zničeny již desítky. Stát totiž není schopen se za toto historické dědictví postavit a zajistit mezirezortní dialog, koncepci nebo metodiku, která by správcům silniční a železniční sítě pomohla určit, jak postupovat v situacích, kdy dojde ke střetu památkových hodnot a nároků na modernizaci dopravy. Historické dědictví pak pod tlakem technických norem, rozpočtů a deadlinů pochopitelně pravidelně prohrává. I v Praze se přitom vyskytují případy, které ukazují, že tomu tak nemusí být vždy. Dobře známý je osud Libeňského mostu, který se stal tématem předminulých komunálních voleb. Jeho oprava již naštěstí začala, a to doslova v hodině dvanácté v září minulého roku. Tento nakonec snad opravdu šťastný případ dokázal, že rekonstrukce je možná i v případech, o kterých správce i část politické garnitury tvrdí, že jsou neřešitelné. V této souvislosti je třeba připomenout také nedávnou rekonstrukci Negrelliho viaduktu, která dokládá, že kompromis – byť třeba sporný – mezi památkovými hodnotami a technickým využitím lze hledat také u vytížených železničních staveb.

Třetí problém je z našeho pohledu nový. Ukazuje se totiž další problematická rovina posudků a expertiz v památkové péči. Klub už dlouho upozorňuje na problém takzvaných posudkářů, expertů a expertek v oboru historie architektury, archeologie nebo památkové péče, kteří pro investory zpracovávají tendenční posudky. Ty se pak využívají ke sporným památkovým rozhodnutím, protože magistrátní odbor památkové péče se o ně úskočně opírá jako o nezaujatá odborná stanoviska. Zdá se nyní, že obětí podobného přístupu se začínají stávat i posudky ze zdánlivě objektivních přírodních věd. Také tvrzení o neopravitelnosti vyšehradského mostu se opírá o expertní posudky, jejichž závěry jsou ve skutečnosti daleko méně jednoznačné, než jak jsou veřejnosti prezentovány. Podobných případů je ale daleko víc. Klub mimo jiné upozornil na riziko demolice další mimořádné poválečné stavby, areálu Chemapolu ve Vršovicích. Vynikající architektura podle návrhu Zdenky Marie Novákové a Dagmar Šestákové z let 1964–1971 patří investorovi, který tlačí na její demolici. Jako klíčový argument přitom slouží ošetření konstrukce rakovinotvorným azbestem, přestože dnes existují technologie, které ho dovedou neutralizovat bez nutnosti drastických zásahů do hmotné podstaty stavby. Mnohem dál pak došla situace v někdejším areálu vinohradské tiskárny mezi ulicemi Jana Masaryka, Americkou a Na Kleovce. Součást komplexu tvořila neorenesanční vila z 19. století, kterou investor zboural kvůli výstavbě obytného komplexu. Argumentem pro demolici zde bylo zamoření stavby nebezpečnými chemikáliemi z někdejšího tiskařského provozu, přestože zpracovaný posudek připouštěl i možnost sanace pozemku bez nutnosti demolice památky. Už dříve jsme také informovali o kauze, kdy byl kvůli posudku na přítomnost nebezpečných chemikálií zbořen téměř ze dne na den domek v Soukenické ulici v samém jádru Prahy.

Na rozdíl od situace známých posudkářů, kde je možné bez obalu hovořit o neetickém jednání, je v tomto případě situace složitější. Nejedná se zde o selhání jednotlivých odborníků, jako spíše o riziko účelové dezintepretace a zneužití jejich práce ze strany investora nebo úřadů. Podobné expertízy totiž nezpracovávají soukromí posudkáři, ale renomovaná, nezřídka veřejně financovaná odborná pracoviště. O jejich nezaujatosti a odborné úrovni tedy v drtivé většině případů není třeba mít pochybnosti. Za zboření památky ostatně také nikdy neplédují – podstatou technických posudků je především věcně analyzovat daný problém a nabídnout návrhy řešení, přičemž demolice je v nich zpravidla uváděna jen jako jedna z možností. I to však stačí k tomu, aby investor před veřejností i úředníky hájil zbourání památky jako jedinou možnou cestu. Proti takovému účelovému zneužívání odborných expertiz se lze jen obtížně bránit. Klub Za starou Prahu proto apeluje na autory těchto posudků a na instituce, které je svou autoritou zaštiťují, aby si byli vědomi kontextu, do kterých jejich závěry vstupují a rizik jejich účelového zneužití, a především je vyzývá, aby se proti neetickému zacházení s výsledky své odborné práce důrazně a důsledně ohrazovali.

Zkušenost opakovaného zklamání z odborných stanovisek se ovšem netýká jen dílčích posudků. Provází i některé postoje ministerstva kultury jakožto hlavního garanta odborné památkové péče. Především jde o přetrvávající laxní až odmítavý postoj ministerstva vůči památkám moderní a poválečné architektury, který Klub kritizuje dlouhodobě. V uplynulém roce se to týkalo především Všeobecného penzijního ústavu. Ministerstvo označilo návrh jedné z nejvýznamnějších staveb evropského funkcionalismu na prohlášení za národní kulturní památku za bezpředmětný. A konstatovalo, že v rozhodnutí magistrátního odboru památkové péče, který povolil ničivou přestavbu této památky, nedošlo k žádným pochybením. Klub Za starou Prahu považuje tyto závěry za nesrozumitelné, v jádru alibistické a vzbuzující pocit, že jsou vedeny snahou vyhnout se konfliktu s vlivným investorem. Klub proto znovu konstatuje, že by ministerstvo kultury i v podobných památkově sporných případech mělo rozhodovat odvážněji a také ve věci novodobé architektury se vší vážností přijmout roli garanta veřejného zájmu.

Rizika práce s odbornými nálezy a limity odborné debaty v pražské památkové péči jako takové ukazuje také další z výrazných kauz minulého roku. Už v minulé jednatelské zprávě jsme kritizovali způsob provedení povrchových úprav Braunových sousoší na Clam-Gallasově paláci. Kritika Klubu vedla k diskusi se zástupci památkové péče a dílčím, ale vítaným retuším restaurátorského zásahu. Na konci minulého roku byl nicméně odhalen celý obnovený plášť stavby a výsledek bohužel nelze označit za zdařilý. Pochmurně šedo-tmavě šedou barevnost i při nejlepší vůli není možné považovat za nápodobu autentické barokní podoby, o kterou obnova údajně usilovala, a navíc je výsledek prostě a jednoduše nevzhledný. Obecně lze uznat, že barokní stavby byly opatřené povrchovou úpravou včetně kamenných detailů a sochařských děl a že vrstva polychromie u nich plní potřebnou ochrannou funkci. V tomto konkrétním případě ale Klub musí s lítostí konstatovat, že obnova fasád paláce popírá architektonické kvality této barokní památky evropského významu a že poškodila její celkové estetické vyznění. Mimo jiné se tak lze obávat, že pro ideu obnovy povrchových úprav kamenosochařských památek se tato realizace stane medvědí službou. Je proto škoda, že toto nepovedené řešení, které nevychází ani tak ze spolehlivého historického poznání památky, jako z představ architekta obnovy Petra Malínského, svou autoritou podpořila také odborná památková péče.

V případě Clam-Gallasova paláce by ale byla chyba klást odpovědnost za neblahý výsledek výhradně na konkrétní aktéry. Je totiž vlastně alarmující, že památkáři a projektanti jsou i v případě takto mimořádných památek nuceni postupovat při obnově metodou pokus-omyl, bez opory ve všeobecně přijímaných precedentech nebo v rámci oboru důkladně prodiskutovaných metodických zásadách. Klub Za starou Prahu nemůže z povahy své činnosti podobné zásady vytvořit ani prosadit, pokusí se ale iniciovat debatu, která povede k jejich zformulování.

Pražská realita nás ovšem stále přesvědčuje o tom, že jedna věc je stanovit zásady a pravidla a druhá zajistit jejich dodržování. Poučnou a velice obsáhlou kronikou tohoto principu je osud Karlína. Klub v minulém roce připomněl kulatých dvacet let od doby, kdy tuto historickou čtvrť poškodily povodně, a zrekapituloval proměny, které zde od té doby nastaly. Retrospektiva je velice výmluvná – Karlín je první pražské předměstí, jeho historické a urbanistické hodnoty jsou neoddiskutovatelné. Proto jde také o jednu z pražských městských památkových zón, tedy oficiálně chráněných oblastí. Přesto zde stavební ruch probíhá v podstatě nerušeně, včetně demolic historických objektů a budování novostaveb, které zcela popírají architektonický charakter či měřítko zástavby. Památkové hodnoty se projevují především tím, že osvícenější investoři ponechají tu a tam část původní stavby jako pitoreskní detail v mnohonásobně větším novém komplexu. Karlín stále zůstává krásnou historickou čtvrtí, navíc příjemnou k životu. Je ale otázka, jak dlouho tomu tak ještě bude. Pokud budou proměny postupovat stávajícím tempem, historický Karlín za dalších dvacet let z těch několika torz zachovalé původní zástavby patrně nepoznáme.

Případů, kdy schvalováním projdou záměry, které jsou v rozporu s duchem i literou zásad památkové ochrany, je pochopitelně více i jinde v Praze. Týká se to bohužel i jejích nejcennějších partií. Záměr, který nelze nazvat jinak než jako památkovou katastrofu, se chystá v ulici Na Perštýně. Zdejší proluku má zalepit hmotově předimenzovaná a architektonicky nezdařilá novostavba z dílny zesnulého Bořka Šípka. Ta se navíc razantně zahryzne i do sousedního, dlouhodobě chátrajícího barokního domu, ve kterém má dojít k demolicím a vybudování podzemních garáží i s nájezdem v dnešním malebném zákoutí na konci Průchozí uličky. Razancí zásahu do historické památky, mírou nezdařilosti a arogance novostavby i bezohledností, se kterou zasahuje do struktury historického města, tento projekt připomíná to nejhorší z 90. let – v principu jde o následovníka nešťastného domu U Sixtů. Není to náhoda, záměr totiž má stavební povolení již od roku 2006. Jeho realizaci ale brání regulační plán pro Anenskou čtvrť, jediný, který na území památkové rezervace platí. Výmluvným důkazem o vztahu Prahy k památkovému dědictví i k vlastním pravidlům je skutečnost, že je dnes ve hře změna regulačního plánu tak, aby realizaci projektu nestálo nic v cestě. Pro památkovou ochranu v nejcennějších částech historického jádra by to byl precedens přímo drtivý. Klub Za starou Prahu se proto pokusí učinit maximum, aby ke změně regulačního plánu nedošlo.

Méně drastický, ale rovněž sporný je zásah do památkově chráněného domu čp. 126 na nároží Vítězné ulice a Janáčkova nábřeží na Malé Straně, jehož fasády navrhl spoluautor Rudolfina a autor Národního muzea Josef Schulz a sochami atlantů je ozdobil Josef Václav Myslbek. Rehabilitace v interiéru těžce zdevastované památky je vítaná, stejně jako investorem přislíbený návrat bytové funkce. Problém však spočívá v zastavění dvora do výšky téměř čtyř metrů. Klub Za starou Prahu to obecně považuje nejen za památkově nepřijatelné, ale také za nezodpovědné z dlouhodobého hlediska – právě vhodně upravené vnitřní dvory mohou v době klimatické změny významně pomoci udržení kvality života ve velkém městě. Klub proto naléhavě vyzývá památkové orgány k důsledné ochraně nádvoří, vnitřních dvorů a zahrad před utilitární a parazitní zástavbou a k podpoře revitalizací tam, kde již z různých důvodů k zástavbě došlo. Klub také lituje, že to byl magistrátní odbor památkové péče, kdo vysokou zástavbu dvora domu ve Vítězné ulici v rozporu s rozhodnutím NPÚ schválil.

Neblahý trend zahušťovat i tam, kde to městu škodí, spojený se ztrátou odpočinkových zákoutí, dvorů a zahrad, je patrný také na fenoménu pražských usedlostí. V loňském roce jsme upozornili na to, že důstojné obnovy se konečně dočká usedlost Cibulka. Letos se potvrzuje, že jde spíše o ojedinělý případ. Nedávno totiž byla schválena přestavba barokní usedlosti Turbová. Historické budovy by měly být zachráněny, ale za cenu toho, že zahrada bude zastavěna novými bytovkami. Další výjimečný historický celek usedlosti se zahradou tak zmizí. Z kdysi bohatého souboru těchto památek už v Praze zůstává jen několik posledních.

Na závěr je třeba alespoň stručně zmínit, že se Klub aktivně angažoval i ve starších a déle probíhajících kauzách a debatách. Na konci června například vyzval pražský magistrát, aby začal jednat v otázce staroměstského orloje a nechal vyrobit novou, řádnou kopii Mánesova kalendária. Náprava byla skutečně přislíbena, ovšem zda bude slib dodržen i po probíhající změně magistrátní garnitury po komunálních volbách, není zřejmé. Klub také dále sleduje přípravu pražského metropolitního plánu, k němuž se podle možností ve spolupráci s dalšími pražskými iniciativami průběžně vyjadřuje. Stejně tak nepouští ze zřetele přípravu nového stavebního zákona. Společným tlakem spolků a odborníků a také díky nasazení ministerstva kultury se z podstatné části podařilo obhájit roli památkové péče v procesu schvalování staveb. V rámci projednávání zákona se ale objevují nová rizika, která je třeba bedlivě sledovat.

V uplynulé sezóně ovšem měla činnost Klubu i radostnější stránky. Začít je třeba zprávou, že se v závěru loňského roku podařilo urovnat neshody mezi Prahou 1 a Klubem, které provázely záměr městské části rekonstruovat Juditinu věž. Klub s Městskou částí Praha 1 uzavřel memorandum o spolupráci při rekonstrukci věže, které mimo jiné stanovuje povinnost postupovat s maximálním ohledem vůči hodnotám památky a jasně také zakotvuje nutnost respektovat přitom nároky Klubu na její užívání. Memorandum tak doufejme už definitivně zajistilo, že Juditina věž zůstane srdcem činnosti Klubu jak v průběhu celé rekonstrukční akce, tak i po jejím skončení – a že se v ní budou moci další desítky let odehrávat nejen setkání Domácí rady, ale také akce toho typu, jako zde probíhaly v minulém roce. Jde pochopitelně především o pondělky ve věži, které se po covidové pauze vracejí do plné síly díky obětavé přípravě ze strany pana Jaroslava Navrátila a členů Domácí rady Veroniky Vicherkové a Lukáše Veverky. Nově byl také zde, na půdě NTM, zahájen cyklus Hovorů o Praze, který díky neúnavné péči Helgy Turkové oslavil již půl století a přerušit ho dokázal jen covid – za pokračování cyklu nově převzali zodpovědnost členové Domácí rady Karel Ksandr a Michal Novotný z Národního technického muzea, přejme jim tedy, aby cyklus zdárně dovedli k jubileu stoletému... Klub také pokračoval na pracích spojených se zřízením badatelny, takzvaného Šmejkalea. V uplynulém roce v té souvislosti proběhla digitalizace historických zápisů z Domácích rad, které jsou již dostupné na webových stránkách Klubu. Skenování dokumentů pokračuje i nadále, takže badatelům budou brzy online dostupné klíčové prameny k dějinám Klubu, potažmo památkové péče v Praze. Beze změny dále pokračovalo vydávání Věstníků Klubu. Od našeho posledního setkání vyšla čísla 2 a 3 ročníku 2022. Věstníky jsou tradičně dostupné všem zájemcům také online.

V loňském roce jsme také mohli vyhlásit Cenu Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí. Nastala přitom věc zcela nevídaná – rok 2021 totiž má hned dva laureáty. Staly se jím Dostavba Krajské knihovny v Českých Budějovicích od ateliéru Kuba a Pilař a Muzeum horolezectví v Turnově od studia hipposdesign. Informace o Ceně Klubu a jeho hlavních akcích mohli členové Klubu sledovat tradičně na webových stránkách Klubu nebo na klubovní nástěnce na Malostranském náměstí, o kterou pečuje paní Jana Kelblová.

I v uplynulé zkrácené sezóně se toho odehrálo mnoho, daleko více práce je ale ještě před námi. Proto je na závěr jednatelské zprávy na místě poděkovat všem členkám a členům Klubu, bez jejichž podpory by Domácí rada nemohla uskutečnit ani zlomek svého úsilí.

Přeji našemu spolku i všem vše dobré do dalšího roku jeho činnosti a děkuji za pozornost.

V Praze, dne 28. 1. 2023

Mgr. Jakub Bachtík

Jednatel Klubu za starou Prahu